Když z ráje lidský duch toužebně putoval,
vzácný dar na cestu Tvůrce mu daroval.
Pohár on vzít si směl, z něhož měl stále pít,
by v srdci nevyschl k domovu jasný cit.
A nápoj nejčistší z poháru vzít si směl,
z pramene života, který ho sílit měl.
Pohár ten zázračný, toť lidský život byl,
po každém napití znovu se naplnil.
Jen jednu podmínku k poháru Tvůrce klad,
za každý doušek z něj měl člověk děkovat.
Děkovat Pánovi, který mu nápoj dal,
díkem tím z pramene příliv se otvíral.
I když však na dárce lidský duch zapomněl,
tu pohár života stále se plnit směl.
Plnil se ale tím, co do něj člověk vlil
a tak svým rozumem nápoj si zakalil.
I když ráj nechtěl znát a chtěl znát jenom svět,
i když chtěl namíchat do živé vody jed.
Tak člověk pohár měl a stále z něho pil
a jenom tím, co chtěl, pohár svůj naplnil.
Málokdo původní nápoj v něm zachoval,
když v různých životech vesmírem putoval.
Snad již dnes mnohý duch se na to rozpomněl,
že kdysi v poháru nejčistší nápoj měl.
Co sám si namíchal, že už se nedá pít,
sílí tím rozum snad, chřadne však jasný cit.
Cit, jenž měl otvírat ten pramen života,
kde věčně pramení láska a čistota.
Jen z toho pramene je nápoj pro zdraví,
bez něho každý duch i tělo churaví.
Svůj nápoj nechutný člověk by vylít chtěl,
musí ho ale pít, tak káže Stvořitel.
Tak každý musí svůj nápoj až do dna pít,
aby pak o nový směl Boha poprosit.
I kdyby v poháru měl jenom samý jed,
musí až do konce vypít a vydržet.
Kdyby si život vzal, svůj život neshodí,
i pro to dopití znovu se narodí.
A může zahynout, kdo nezná síly zdroj,
jenž stále pohání tento života stroj.
Tak náplň poháru stala se osudem,
pro nás jenž žili jsme, žijem či žít budem.
Z pramene čistého znovu napít Bůh dá
tomu, kdo pohár svůj čistý zas odevzdá.
Jarmila Franěcová
.
.
