Včerejší ráno a celý den, já chodil jako omámen
Tvou vůní, Tvým tělem vzdáleným, jenž na dálku jen líbat smím.
Cítím tvé rty a ruce Tvé, a přeji si jen jediné:
proměnit touhu nesmírnou, za Tvoji lásku vesmírnou.
Polibků poslal jsem tisíce, ať vzdušnou čarou letíce
na ústa Tvá a k nohám Tvým, dopadnou se svým poselstvím.
Nechť s vánkem ústa líbají a Tvoji auru protkají
nitkami lásky kouzelné, vášně i něhy tajemné.
Sám sotva stojíc na nohou, padám jak hvězda oblohou
do mojí chladné postele. Zvoní mi v hlavě, jak v kostele
zvon, jenž hvězdný čas všem měří. Kdo nezná lásku neuvěří,
že plakat lze žalem i radostí, když štěstí se snoubí s bolestí.
Sotva jsem přečkal jeden den, tajemnou nocí omámen
potácím se zas v divném stavu, znovu mám Tebe plnou hlavu.
Snad milujem se století, snad je to pro nás prokletí,
že nemůžeme spolu být, o lásce smíme jenom snít.
.
.
Vít Ištvánek – listopad 2014
.
.
