Povídka o lakomci

Starý lakomec stoupal vzhůru po schodech a zle láteřil. Lenka, jeho služka, si dole v kuchyni stírala slzy hněvu a lítosti. Tedy ani o Vánocích nesmí uvařit trochu silnější polévku a upravit kousek pečeně. Starý lakomec byl den ze dne horší a zlostnější. Už ani sobě nedopřál nic lepšího, natož někomu jinému!

Nahoře, v pracovně, zatím usedl stařec do lenošky přistavené u samých kamen, v nichž skomíral oheň, a začal zapisovat do svých účetních knih. Za chvilku odložil pero a zamnul si spokojeně vyschlé ruce. To byl dnes úspěšný den! Hned zrána vzal Horákovým poslední krávu, protože mu nemohli zaplatit. I u toho krejčího, co má nemocné děcko, to už ukončil a určil den prodeje jejich zadluženého domu. Škoda, byl by je nejraději vystěhoval hned, ale jaksi to nejde – nu, počká až po svátcích.

Také u ostatních dlužníků byl. Ruce se jim třásly, když mu dávali své poslední peníze, byli zaražení a smutní, protože věděli, že nebudou moci ani o Vánocích udělat svým dětem trochu té skromné radosti, na kterou se těšily celý rok. Vždyť zítra je štědrý den!

„Chacha!“ zasmál se lakomec ošklivým smíchem. Proč by se nesmál, vždyť jeho také neměl nikdo rád. Nikdo mu neudělal nikdy nic dobrého. Proč by právě on měl prokazovat lidem dobrodiní! Miloval své peníze, hrabal se s potěšením ve zvonícím zlatě uloženém v železné pokladně na stole. Nejraději by se byl do toho zlata posadil a přehraboval se v něm.

„Ty bláhovče, a přece si ho nemůžeš vzíti s sebou! Zemřeš a všechno zde necháš!“ promluvil najednou vážný hlas.

Před starcem stála temně oděná ženská postava s velikými černými křídly. Z její krásné tváře svítily jasné, pronikavé oči. Lakomec rychle přirazil víko pokladnice a lehl si na ni.

„Kdo jsi? Jak ses mohla opovážit sem vstoupit?“

„Jsem smrt!“ řekla žena. „Pojď se mnou a viz, co tě očekává!“

Smrt rozepjala své perutě, vzala lakomce pod paží a již letěli spolu v podivuhodném letu. Konečně se zastavili na velkém poli, kde mnoho lidí plazilo se po kolenou. Vlekli za sebou těžké řetězy, jež se bolestně zařezávaly do jejich těl. K těmto řetězům byly však ukovány bedny plné zlata, obrovské klíče a knihy. Jiní opět seděli před velkými hromadami zlata, jež ohnivě žhnulo a spalovalo jim ruce, takže divoce křičeli bolestí. A přesto museli stále znovu strkat ruce do zlaté výhně.

„To jsou ti, kteří kdysi na zemi v silné touze po majetku způsobovali druhým utrpení. Zde budeš přebývat i ty,“ pravila smrt.

Lakomec se zděšeně přitiskl k jejím křídlům a zvolal:

„Milosrdná smrti, prosím, nenech mne zde, vždyť já jsem jen miloval své peníze, ale jinak jsem nedělal nic zlého!“

„Myslíš?“ pravila smrt. „Nuže, pak ti ukáži, co jsi zlého učinil dnes, v den narození Páně, kdy každý tvor má prokazovati jen lásku!“

Opět spolu letěli dále, až uviděl lakomec pod sebou domy, do nichž se mohl dívat, jako by byly ze skla. Viděl, jak všude tam, kde dnes byl, vládl smutek a starost. Všude byla tma, zima a hlad.

U Horáků ronila paní hořké slzy, protože již neměla mléko pro své děťátko, které křikem už celé ochraptělo. U krejčího seděli smutní rodičové u lůžka nemocného děvčátka. Ostatní, zimou chvějící se děti, seděly přikrčené v koutku a z jejich očí mluvil hlad.

„To dítě zde zemře, protože je vyháníš z domu!“ pravila smrt.

Tu si lakomec poprvé setřel slzu z oka. Ale otočil se při tom tak, aby to smrt neviděla.

„A nyní,“ řekla smrt, „ti ukáži, co je to vánoční radost, kterou jsi těm chudým lidem zkazil!“

A opět letěli spolu dále. Stařec slyšel jásající dětské hlásky a slavnostní zpěvy. Viděl, jak lidé s láskou v srdcích konali poslední přípravy k štědrovečerní slavnosti. Pilné matky otáčely se u ploten, vařily a pekly, otcové ověšeni balíčky pospíchali radostně domů. Všude byla rušná činnost a nejkrásnější při tom bylo, že se všichni snažili udělat radost druhému a projeviti svou lásku.

Když stařec odvrátil oči, protože se styděl, spatřil najednou otevřené nebe a v něm zástup andělů s Ježíšem, hledícím radostně k zemi. Tu starý muž zaplakal podruhé. Vřelé slzy obměkčily jeho zatvrzelé srdce, do něhož tiše vklouzla láska.

„Milá smrti, poskytni mi ještě času, abych mohl všechno napravit!“ prosil vroucně. „Pak si mne můžeš klidně vzít.“

Chtěl prosebně padnout před smrtí na kolena, leč co to – vše zmizelo a stařec seděl opět ve své lenošce. Okny pronikaly do pokoje první paprsky zimního slunce. Probouzel se štědrý den.

Stařec se potichounku oblékl, vzal z pokladny plný měšec, zastrčil jej do kapsy a vyšel z domu. Ani nevíte, jak se obchodník na tržišti podivil, když starý lakomec s úsměvem a trochu pokašlávaje k němu vstoupil a tolik nakupoval. Rychle připravoval mnoho balíčků všem těm, jimž lakomec způsobil svou tvrdostí takovou starost. Nejvíce dárků dostala rodina krejčího a Horákova.

Potom stařec sám přivedl krávu a vrátil ji překvapenému Horákovi. Také u krejčího bylo najednou plno štěstí a radosti, když jim řekl, že smějí zůstati ve svém domečku. Nemocné dítě se až zajíkalo radostí nad tolika krásnými hračkami, které mu stařec položil na postýlku.

Jako dříve provázely tohoto starého muže výkřiky zloby a svolávání neštěstí na jeho hlavu, tak ho nyní obklopovalo přání štěstí a požehnání. Byl stále spokojenější a šťastnější, protože teprve teď poznal, co krásy je skryto v možnosti dávání.

Vraceje se domů až před samým polednem, překvapil svou služku Lenku, jak sedí udiveně nad hromadou balíků v kuchyni. Skutečně si myslela, že její pán ztratil rozum, neboť ještě včera jí nechtěl dát ani na to nejpotřebnější. A dnes taková změna!

Stařec se usmíval a spokojeně si mnul ruce. Vytáhl z kapsy měšec a položil jej před udivenou ženu na stůl. Při tom sám otevřel láhev vína a napili se spolu na dobré přátelství.

Pak stoupal starý muž zvolna po schodech do své ložnice, usedl do lenošky a pravil:

„Nyní, milá smrti, musím ti ještě zvlášť poděkovat za všechno, co jsi mi ukázala. Kolik je ještě dobrých lidí na světě a jak jsem byl na ně zlý! Pojď tedy a vezmi si mne!“

Avšak smrt stanula daleko od něj a pravila s úsměvem:

„Bůh Otec pravil: Kdo lásku rozsévá, bude lásku sklízet! To jsi poznal teprve nyní. Máš ještě mnohé napravit a odčinit, než si tě budu smět vzíti s sebou!“

Dořekla a zmizela. Starý muž pln vděčnosti sepjal ruce a potřetí vřelé slzy zarosily mu zrak.

Maria Halseband