Štěstí – Susanne Schwatzkopff

Tak toužebně si přejí lidé svobodu, a ještě vroucněji doufají ve štěstí a úpěnlivě si je vyprošují… Alespoň jednou v životě být šťasten! Tak mluví, a tak si to přeje bezpočet lidí, přičemž zároveň s tímto přáním vyslovují pochyby o stálosti štěstí, po němž touží.

Co si člověk představuje pod výrazem štěstí? Ptejme se kolem nás, mladých i starých – znovu a znovu uslyšíme stejné odpovědi: naplnění lásky, bohatství, požehnané děti, úspěch v životě, uspokojení z moci, ovládání druhých. To je přibližně pro člověka škála štěstí, přičemž nejžádoucnějšími formami štěstí jsou láska a peníze. Za peníze si lze zaopatřit jakékoliv jiné formy štěstí a štěstí v lásce splňuje po nějaký čas všechna přání, neboť láska odsunuje všechno ostatní stranou.

Ovšem všechno toto štěstí nese na sobě punc pomíjivého. I ta nejvřelejší ujišťování o lásce jednou ustanou. Štěstí lásky nezůstane tak svěží a kvetoucí, jakým bylo zpočátku. Nepřidruží-li se k lásce ještě něco jiného, tedy následuje velmi brzy přesycení, které udělá z té nejněžnější zamilované dvojice lhostejný manželský pár.

Jak rychle vybledne i dráždivé kouzlo bohatství. Mohu-li docílit splnění všech svých přání, odpadne tím to nejkrásnější, totiž – moci si přát. A také zde po první radosti, po prvním požitku, následuje otupělost a přesycení. Bohatí lidé jsou zřídka šťastní, jen se jich zeptejte! Komu dá život příliš hmotného majetku, ten je vždy přesycen, a přitom především hlad dodává chuť k jídlu.

A jak je to s mocí? Přináší moc štěstí? Ne, také moc v úloze štěstí selže, neboť jakmile už nemůže být zvětšována – a jednou takový okamžik nastat musí – neboť dosáhne svého vrcholu, tehdy neustane dráždit držitele moci neukojenost, neboť nutkání po zvětšení moci zůstává a dál jej podněcuje. Tato neukojená touha po zvětšení moci je jako neustále pobízející bič, takže držitel moci stále hledá, kde by ji mohl nově uplatnit.

Všechny tyto formy vysněného štěstí nejsou trvalé, neboť vyrůstají z falešného, nezdravého základu. A tento základ se nazývá „sobeckost“.

Zde však budou mnozí namítat: „Jestliže miluji, nejsem přece sobecký! Vždyť miluji druhého a jeho láska mne činí šťastným, stejně jako moje láska činí šťastným jeho.“

Ale zkoumejte někdy vážně, komu záleží na tom, aby byl milován a komu na tom, aby svoji lásku rozdával! Téměř za veškerým štěstím lásky a vůbec za vším, pro lidi obvyklým štěstím, se dnes skrývá ono: „chtěl bych být šťasten!“ A to je sobeckost; a sobeckost je ničivé onemocnění, které rozhlodává všechno dobré a zdravé.

Ne, na půdě sebeuspokojování nemůže nikdy vzniknout trvalé štěstí. Vždyť sobecký člověk druhé jen poškozuje, druhým něco odebírá, aby si to sám přisvojil. Točí se vždy jen okolo svého malého já.

S touhou po štěstí je to jako s přáním být svobodný. V obojím případě, má-li být výsledek stálý a má-li soustavně uspokojovat, je nutné se zaměřit na vyšší cíl.

Jak tomu rozumět? Odpověď je naprosto jednoduchá, jak jen Pravda může být:

„Nechtěj být šťasten, nýbrž chtěj druhé učinit šťastnými!“

Na této cestě nalezneš štěstí, jež nebude nikdy plané, neboť se neřídí jen tvým malým, omezeným já, protože je nezištné! Učinit šťastným můžeš vždy, každým okamžikem. K tomu nepotřebujeme žádný recept od lékaře, žádný návod ani nařízení. Láska musí tryskat ze srdce, pak učiníme druhé šťastnými i pouhým slovem, vyřčeným v pravý okamžik. Můžeme obšťastňovat pozorností, uznáním, přispěním tam, kde je to na místě, a především když kolem sebe šíříme radost! Všichni temní duchové prchají z míst, kde sídlí radost; vždyť tam žije všechno jako ve slunné záři lásky.

Neříkej, že nemáš příležitost učinit druhé šťastnými, že prý jsi samotný, že prý je život příliš těžký, než aby se podobal radosti. Kdo takto mluví, ten ještě nepochopil, že můžeme kolem sebe vytvářet radost pomocí dobrého chtění, každý ve svém okolí, a že s radostí kráčí ruku v ruce štěstí, což se opět odrazí v našich srdcích.

Na jiné myslet, spolucítit s nimi, rozumět jim – to také patří k tomu činit druhé šťastnými. Často jen rozhovor uvolní sevřené srdce a člověk, jemuž jsme rozmluvou odňali břemeno, od nás odchází s ulehčením. Jeho šťastné, zářící oči nás činí šťastnými ještě dlouho po tom.

Je to vlastně až podivuhodné, jak dlouho přetrvává takový pocit štěstí, který byl na nás vyzářen člověkem, jehož jsme obdarovali. Působí mnohem, mnohem déle nežli štěstí, které si připravíme sami splněním našich přání, neboť nad tím, že byl učiněn někdo šťastným, tkví dech nepomíjivosti. Kdo tomu porozumí, ten bude všude vítán, bude stále nalézat přátele, neboť přináší něco, co všechny potěší. Dodává odvahu, je po ruce v nouzi, šíří kolem sebe radostný život. Takoví lidé jsou dárci štěstí – ale jak zřídka je nacházíme!

 

Nechtěl bys také ty rozšířit řady dárců štěstí? Přestaň tedy být tím, kdo štěstí hledá, šiř kolem sebe štěstí, čiň druhé radostnými a šťastnými a štěstí se stane tvým stálým společníkem. Budeš je nad to moci vzít s sebou, až opustíš tuto zemi, neboť dík mnohých, které jsi učinil šťastnými, tě bude následovat také na onen svět a také tam ozáří tvoji cestu. Potom můžeš lehčeji putovat vzhůru do věčného domova, kde štěstí stále kotví, neboť tam už neexistuje žádné sobectví, žádné přání. Oproštěni ode všech přání jsou ti, kdo ve věčném domově smějí navždy žít.