Víra

Co je to vlastně víra?  

Pojem věčně omílaný v různých podobách, který si především přivlastnily všechny náboženské spolky – církve, společenství, hnutí, sekty… Za něj se schovávají a přesvědčují své ovečky o potřebě víry v tu „naši církev“, v to „naše společenství“, v toho „našeho Boha“… Podstata jim však zcela uniká.

Někteří lidé se řadí mezi věřící, jiní mezi nevěřící. Je zjevné, že v tomto případě se jedná výhradně o náboženský pojem, o víru vztahující se k něčemu vyššímu a nás přesahujícímu (Bohu, vesmíru…). Z hlediska principu však neexistuje nevěřící člověk. Všichni jsou věřící, každý však věří v něco jiného. I ti, kteří se deklarují jako nevěřící, vlastně věří. Věří v to, co je jim blízké – v nic. Je to jejich víra.

Víra však nemá jen náboženský či psychologický význam, ale i epistemologický. Tedy určité přesvědčení, že je něco skutečné, reálné, pravdivé. Mohu věřit pravdivosti slov vyřčených důvěryhodnou osobou. Mohu věřit, že to či ono se uskuteční, protože všechny okolnosti jsou mi známé a jednoznačně naznačují výsledek. Mohu věřit, že dotyčná osoba udělá (nebo také neudělá) přesně to, na čem jsme se dohodli. V těchto případech pracujeme s vírou, téměř jako s jednoznačným faktorem, který se však rychle bortí ve chvíli, kdy výsledek neodpovídá naší představě. Pokud to skutečně takto dopadne, pak je zjevné, že nešlo o víru, o pravou důvěru, ale o naše nereálná očekávání, která nemají s vírou nic společného.

Mnozí vyslovují slova typu „chci ti věřit“ že… Takoví však nepochopili, co je víra. Podmiňují vše svými představami, svým očekáváním. Jde v tomto případě jen o diplomatické gesto, které přeloženo do češtiny znamená „já ti nevěřím, ale aby to nevyznělo tak negativně, tak to skryji neurážlivými slovy chci ti věřit„. Věřím ti nebo nevěřím – mezi tím není nic dalšího. Kdo tam cokoliv vkládá, je neupřímný, falešný a chce, aby ti druzí dělali vše dle jeho představ a očekávání. Nedá se tedy mluvit o důvěře. Takový člověk neumí dát důvěru jiným a sám si důvěru jiných ani nezaslouží. Víra je pro něj nepochopený pojem. Jeho víra je slepá, mnohdy až dogmatická a nemá žádnou tvořivou sílu.

Chce to velkou odvahu, ale i čistou a nepokřivenou vnitřní lásku dát plnou důvěru. Pokud sdělím někomu, že mu věřím, pak je to jednoznačné a bez podmínek a očekávání. Je to jasný signál, že jsem přesvědčen, že dotyčný to vyřeší, udělá, zvládne. Zároveň neočekávám, že to bude absolutně perfektní a neočekávám, že to bude hned, za týden nebo za rok. Není to totiž důležité. Důležitá je moje vnitřní a opravdová víra ve schopnost toho druhého. Tato má víra se stává obrovskou dobrodějnou bytostí, která je tvořivá, posiluje a pomáhá. Rozmnožuje se a vytváří podmínky a mnohonásobné pomoci. To je ten pravý hnací motor všech dobrodějných bytostí. Ty pak pomáhají tomu, kdo důvěru dostal i tomu, kdo ji z čistého srdce dal.

Důvěru dáváme lidem i věcem. Prostoru a času, milované osobě, příteli. Někomu, kdo nám změní život tím, že je „jenom“ jeho součástí, kdo nás rozesměje tak, že nemůžeme přestat. Někomu, kdo nám ukazuje cestu, kdo se na věci umí dívat z jiného úhlu pohledu. Někomu, kdo nás přesvědčí, že léta zavřené dveře čekají jen na to, až je právě my otevřeme.

Víra je pro náš život nesmírně důležitá. Máme ji dávat, máme na ní stavět, má nás provázet každodenním životem. I rčení „Člověče věř a víra tvá tě uzdraví…“, vypovídá o její síle. Pravá víra však není cíl, ale „jen“ cesta k němu. Cílem je daleko vyšší hodnota, kterou mohu do jisté míry spoluvytvářet. V takovém případě se pak dá mluvit také o tom, že víra se stala přesvědčením.

V co věřím, to posiluji, to se pak stává skutečností. Jakou chceme mít skutečnost? Dávejme tedy velký pozor na to, v co, v koho, čemu, komu a jak věříme. Tvoříme si tím svoji budoucnost i budoucnost jiných.

VI 2013