Zamyšlení – a nejen duhové

Pokroucenost hodnot i pokroucenost samotných lidí současného světa, má jistě mnoho důvodů, domnívám se však, že ten nejdůležitější pramení z nepochopení zákonitostí (nejen) tohoto světa a strach z pochopení sebe sama – „kdo jsem?“.

Jaký žijeme život teď, jak věci prožíváme, jak se k nim stavíme, jaké jsou naše reakce a jaké je naše tvoření, to vše vytváří základ našeho života budoucího. Ať už v tomto nebo v příštím životě. Šílenství lidí, které se například projevuje v současnosti, mělo zárodek v minulosti, ale zároveň to tvoří základ budoucnosti. Jak je vidět, tak asi moc růžová nebude.

Na základě přitažlivosti stejnorodého jsme každý přitahován k lidem, věcem, dějům, které jsou nám něčím podobné a mají nás něčemu naučit. Silnější přitahuje slabší. Pokud tedy to „slabší“ se samo nezvedne, nezdokonaluje se, nestane se samo silnějším a pevnějším, je tím silnějším pohlceno. Proto lidé pořád hledají nějakého vůdce, proto se v davech za něčím ženou. Přitahují je určité druhy zábav, podléhají davovému šílenství při nákupech, při nějakých výhrůžkách, chtějí se podobat „celebritám“, podléhají módě atd. Lidé se bojí sami rozhodnout, zvlášť v krizových situacích. Neví si rady a chtějí přenést rozhodování o sobě samých na někoho jiného. Je to pohodlné, ale hlavně nechápou, že jim to nepomůže. Neseme odpovědnost za všechna naše rozhodnutí i za ta, kterým jsme se snažili vyhnout.

Proč se teď třeba tak silně a hlasitě projevuje homosexualita, ty různé LGBT… nesmysly?

Hledejme souvislosti v zákonitostech: Muž, který není v životě moc aktivní, je nerozhodný, je změkčilý atd., se v příštím životě narodí většinou jako žena. Sám si to připravil svým předešlým pasivním životem. Předpokládejme, že jeho duch se při prvním uvědomění sebe sama projevil aktivně a má tedy mužskou podstatu. Co se tedy děje s takovou ženou, která je svou podstatou mužem? Vnitřně se většinou cítí v ženském těle trochu cize. Zpočátku se s tím snaží nějak vyrovnat a nechce na sebe moc upozorňovat. Žije svůj „ženský“ život, ale vnitřní vibrace jí nedávají klid. Dřív nebo později se to projeví i navenek. Postava i mnohdy přestává mít klasické ženské křivky a někde se něco víc „pomužšťuje“ (výrazné ochlupení na místech, kde to ženy nemívají atd. – kosmetika to „zakryje“). Tato „žena“ vyhledává spíše mužské aktivity, je více ambiciózní, chce něčeho dosáhnout, chce se rovnat mužům. Chce jim dokonce vládnout. Samozřejmě více inklinuje k ženám a muži ji přestávají vzrušovat – spíše je chce ponižovat. A lesbička je tedy na světě. To je většinou úděl všech tzv. feministek. Pokud nepochopí, proč se to děje, pak taková žena dělá spoustu věcí špatně, aniž to vnímá a většinou promarní celý svůj život. Nejde o nemoc, ani o genetickou úchylku, není to ani něco zavrženíhodného, má to totiž duchovní podstatu a tu je potřeba vysvětlit a pochopit. Samozřejmě že v opačném gardu je to stejné. Tedy žena v mužském těle se postupně projevuje taky opačně a znovu je tu tentokrát mužská homosexualita.

Takoví lidé by si měli žít v klidu svůj život. Nedávat příliš hlasitě na odiv svou orientaci, a ještě ji záměrně medializovat. Nepomáhá to ani jim, ani ostatním, ani celé společnosti. Bez vnitřního pochopení této zákonitosti, se nic k lepšímu nemůže změnit. Naopak v dalším životě se to ještě zhorší, protože si přivodili další viny, které budou muset být vyrovnány.

Většina z nás si tímto už prošla. Byli jsme zde v ženských i mužských tělech, ale ne každý se s tím dokázal vyrovnat, proto se děje právě to, co se děje. Všechno musí vyplavat na povrch a ukázat své hodnoty. A nyní ty „hodnoty“ máme na očích tak viditelně, že jen slepý a hloupý to nevidí.

Na pozadí těchto pomýlených viditelných dějů jsou však nízcí duchové, kteří se tady neměli vůbec narodit. Jsou skryti a před sebou nesou jako štít ty naivní, hloupé a duchovně slepé, kteří jim dělají sluhy a mnohdy to ani netuší. To je ovšem jiné téma.

Vše výše uvedené se váže k reinkarnaci a následně k hmotnosti stejně, jako se k témuž váží velmi úzce také všechny nemoce. Chybí mi zdraví = jsem nemocný. Ne-moc = nemám moc (sám nad sebou). Když bude zdravý a bdělý duch, bude zdravé i tělo. Budu-li mít (duchovní) moc sám nad sebou, budu zdráv. Nemám-li moc, mám nemoc. Dá se to rozdělit ještě víc: moc – emoce – nemoc. Když ztrácím duchovní moc přichází emoce, kdy se snažíme vše prosadit jen silou (písmeno e=síla v pozemském), tedy silou rozumu, ne silou ducha. A pak z toho vzniká nemoc (n=víra v pozemském). Ztratili jsme víru a sílu ducha, který onemocní a na těle se to následně projeví…

Spekulace? Kdo ví? Mimo jiné, slovo „spekulace“ se zachvívá v zákoně Lásky. Slovo „nemoc„, v zákoně Ducha (který ochořel), slovo „virus„, v zákoně přírody (kterým se neřídíme)… To aby těch spekulací bylo ještě víc : -)

Současná alopatická medicína, která je stará asi sto let, odmítá celostní medicínu, která zde byla po tisíciletí. Tato materialistická medicína udělala značné pokroky ve všech medicinských odvětvích, od chirurgie až po genetiku. Odmítá ovšem to podstatné a „neviditelné“, protože s tím neumí pracovat, neumí to změřit, spočítat… A to je v konečném důsledku v neprospěch lidstva.

Když muž se ženou zplodí dítě, tedy žena otěhotní, je to jako když projektant vyprojektuje dům. Zárodek se postupně vyvíjí a je to zase jako by se ten dům stavěl. Do vesmíru proudí informace – je zde k dispozici tento domek, vypadá tak a tak, kdo má zájem v něm bydlet? Může být zcela dokonalý nebo naopak. Chybí mu třeba dveře, má nakřivo střechu atd. To je ta genetika, dědičnost. Ale ta je jen hrubohmotná. Duchovní dědičnost neexistuje. K takovému pomyslnému domku jsou pak přitahováni ti duchové, kteří jej pro svůj vývoj potřebují. Proto má někdo zcela zdravé děti a jiný děti s nějakou vývojovou vadou atd. I většina nemocí je v tom „projektu“ zakódována, ale projeví se jen tehdy, mají-li živnou půdu. Tedy pokud jim k tomu člověk poskytne možnost. I to jsou pak naše další mantinely, které nám ukazují cestu životem.

Duchovní příčiny nemocí jsou v té hrubé formě dávno popsány, jde to však až do nejmenších detailů. Tyto příčiny nás upozorňují, kde děláme chyby a na čem je potřeba zapracovat. Medicína má obrovské možnosti, jak pomáhat, ale zároveň by měla léčeným vysvětlit důvody proč taková, či onaká nemoc přišla. Pokud to neudělá, není možné člověka vyléčit. Zdánlivě se sice něco vyřeší, ale projeví se to po čase jinde, protože se nevyřešila podstata. Člověk dostane třeba umělou nebo transplantovanou ledvinu a žije si dál svůj život, aniž tuší, že mu to není ku prospěchu. Nejdříve by se s ním mělo mluvit, rozebrat jeho životní situaci, postoje k životu a lidem, najít základ příčiny tohoto problému. Příčina je v první řadě vždy duchovní, až pak hmotná. Ledviny jsou párový orgán a souvisí s partnerským životem. Mají-li partneři mezi sebou nevyřešené problémy, projeví se to, kromě jiného, především na ledvinách některého z nich nebo i obou. Pokud pochopí tu duchovní podstatu a narovnají problém, pak se i vyléčí, případně má smysl řešit transplantaci a pak to taky tomu dotyčnému pomůže, protože se změní. Pokud to nenastane, je to jako bychom rozbili kontrolku na palubní desce auta, která nám signalizuje, že máme málo oleje v motoru. Tím, že jsme ji rozbili sice už nesvítí, „neobtěžuje nás“, ale problém zůstal a následně se stejně projeví.

Jaká nás tedy čeká budoucnost? Každý z nás ji bude mít takovou, jakou si ji připravil a připravuje. Z pohledu celku to není moc růžové, což je zjevné z tisícileté historie. Nicméně, vždy se dají věci změnit, když se většina přikloní na správnou stranu. Ta pomyslná většina je totiž pořád pasivní, lhostejná, nerozhodná, a to je hlavní problém. Zlo je hlučné, aby vše přehlušilo a stáhlo na svou stranu tu masu nerozhodných. Dobro nepotřebuje hluk, ono prostě jen JE. A je v nás všech, stačí ho jen probudit. Stačí jen chtít a tu pokroucenou duhu světa zase narovnat.

VI