Nezabiješ!
Udeř se v prsa, člověče a zvolej hlasitě, že nejsi vrahem! Neboť zabíjet znamená vraždit a podle tvého přesvědčení jsi přikázání Páně nikdy nepřestoupil. Hrdě můžeš předstoupit před Boha a můžeš bez bázně a chvění nadějně patřit, až se rozevře právě, tato stránka knihy tvého života.
Ale uvážil jsi při tom někdy, že je také ubíjení? A že ubíjet je totéž jako zabíjet?
Není v tom rozdílu. Děláš ho jen ty svým způsobem výrazu, svou řečí. Neboť přikázání nepraví jednostranně: Nezabiješ hrubohmotný pozemský život! Praví ve velkém rozsahu zkrátka: Nezabiješ!
Měl na příklad otec syna. Malicherná pozemská ctižádost hnala otce k tomu, že nutil syna za každou cenu studovat. Ale v tomto synovi spočívaly vlohy, které ho nutkaly, aby dělal cosi jiného, v čem mu studie nemohly nijak prospět. Tu bylo zcela přirozené, že syn necítil ke studiu nejmenší chuti a přes všechno donucování nebyl schopen věnovat mu radostně své síly. Syn však byl poslušný. Namáhal se na úkor zdraví, aby splnil vůli otcovu. Ale protože to bylo proti jeho přirozenosti, proti vlohám, které měl v sobě, bylo samozřejmé, že tím trpělo i jeho tělo. Nechci zde příklad sledovat dále. Opakuje se v pozemském bytí tak často, že takových případů je statisíc, ba ještě více. Jest však nezvratné, že otec snažil se zde svou ctižádostí nebo zatvrzelostí v synovi ubít něco, co mu bylo dáno k vývoji na zemi! V mnoha případech podaří se to také skutečně ubít, protože v pozdější době je vývoj stěží ještě možný. Zdravá hlavní síla k vývoji byla zlomena v nejlepším čase a byla lehkovážně vyplýtvána na věci, jež byly cizí hochově povaze.
Otec se tím těžce prohřešil proti přikázání: Nezabiješ! Nehledě k tomu, že svým počínáním zadržel cosi lidstvu, co snad pomocí chlapce mohlo být k velikému užitku. Měl přece uvážit, že hoch je sice duchovně spřízněn s otcem nebo matkou nebo jím být může, nicméně však před Stvořitelem zůstává vlastní osobností, která je povinna rozvíjet ke svému prospěchu dary, které obdržela pro tuto zemi. Snad mu bylo i Boží milostí dopřáno, aby odpykal těžkou karmu. Snad měl být vynálezcem něčeho, co by v určitém smyslu přineslo lidstvu veliký užitek. Těžce doléhá tato vina zmaření a překažení zcela zvlášť na otce nebo matku, kteří své malé pozemské názory kladli přes velké osudové niti a tím zneužili své rodičovské moci.
Nejinak je tomu v případě, když rodiče při sňatcích svých dětí uplatňují malicherné světské výpočty svého rozumu. Tak často dusí se tu bezohledně nejušlechtilejší cit jejich dítěte! Snad se dítěti poskytne pozemská bezstarostnost, ale současně také neštěstí duše, které je pro život dítěte důležitější než všechny peníze a statky.
Rodiče nesmí ovšem povolovat každému snu nebo přání dítěte. Tím by neplnili své rodičovské povinnosti. Vyžaduje se však vážná zkouška, která nesmí nikdy být pozemsky jednostrannou. Ale právě této zkoušky nesobeckým způsobem používají rodiče zřídka nebo vůbec nikdy. Tak je tisíce druhů takových případů. Není třeba více o tom mluvit. Přemýšlejte o tom sami, abyste se neprohřešili proti tomuto těžce závažnému slovu Božímu v přikázání! Otevřou se vám při tom netušené cesty!
Ale také dítě může rodičům zmařit oprávněné naděje! Když nevyvíjí v sobě dary, tak jak je třeba, aby dospělo k něčemu velikému. Zvláště když mu rodiče vyjdou vstříc a nechají dítěti samotnému zvolit si cestu, jakou si vyžádalo. I tu pak dochází k ubití ušlechtilých citů u jeho rodičů a dítě přestoupilo přikázání hrubým způsobem!
Rovněž když člověk zklame nějak pravé přátelství nebo věnovanou mu důvěru. Tím zraňuje a zabíjí v druhém něco, v čem je skutečný život! Je to provinění proti slovu Božímu: Nezabiješ! Přinese mu zlý osud, který musí odpykat!
Vidíte, že všechna přikázání jsou nejlepšími přáteli lidí, aby je věrně chránila před zlem a utrpením! Proto je milujte a važte si jich jako pokladu, jehož střežení přináší vám jen radost!
