Tiše se otevřela zlatá brána a z ní vystoupila pohádka. Byla malá a růžová a horlivě mávala baculatýma ručkama nahoru k světlému domovu věčnosti. Vždyť dostala úkol od svého Pána, od Boha.
Nyní však trůní Pán příliš vysoko a svatě nad celým stvořením. A jeho věčné prasvětlo nedovoluje se k Němu přiblížit. On však, Pán, vysílá své myšlenky andělům, kteří ihned nesou Jeho čistou vůli do stvoření.
Tak také nyní přišel anděl a volal k práci pohádku, která se právě zrodila z dálného paprsku ctností. Měla sestoupit dolů, do pozemského k lidem, žít s nimi a udržovat v nich bdělou vzpomínku na krásu duchovní říše, z níž oni kdysi vylétli jako nevědomé jiskry.
Měla jim vyprávět o prastvořených a jejich čistém životě, o tom, jak slouží Bohu a uctívají jej. Měla vyprávět o andělech a o věčné nádheře: neboť oni, lidé, měli zůstat spojeni s bytostnými pomocníky, které jim Pán v lásce poslal, aby se tak mohli vrátit a vstoupit do ráje jako zralí duchové.
Proto v nich měla být udržována a stále více posilována velká touha po Světle, aby oni malí, později stvoření, nezemdleli v pozemském. A tento úkol dostala pohádka.
Radostně kráčela pohádka dolů, na své dlouhé cestě do sebe sála všechno světlo, všechnu hudbu, všechen třpyt barev, aby z toho všeho mohla dávat lidem. Když přišla na zemi, radovali se lidé z rozkošného, malého děvčátka a rádi je přijímali ve svých obydlích. Bytostní strážci země ji též s jásotem pozdravovali a pomáhali jí na její pouti.
Dlouhý čas putovala pohádka od chýše k chýši a přinášela radost všude, kam přišla. A když odcházela, zůstával po ní v domovech lidí svatý lesk čistoty a poznání Boha. Navečer sedávala pohádka s pastýři u ohně a drsní mužové jí naslouchali se zářícíma očima. Stádo uložilo se blízko kolem vysoko šlehajícího ohně. Lesní zvířata se neslyšně blížila, i skřítkové a gnómové vylézali ze svých úkrytů.
Všichni chtěli slyšet nádhernou nebeskou báj o lásce Páně a o jeho díle, o stvoření. Pohádka seděla v jejich středu s tvářemi planoucími radostí a tiše děkovala Bohu Otci, že smí působit k Jeho cti a chvále.
S přispěním pohádky udržel člověk po dlouhý čas spojení s bytostnými pomocníky, mohl používat jejich pomoci a spolupracovat s nimi, jak to Pán kdysi určil.
Pohádka putovala neúnavně. Plavila se s rybáři šumícím mořem, jezdila s lovci v divoké stepi, sedala v ledových jeskyních severu i pod chýšemi pokrytými palmovými listy ve spalujícím slunečním žáru.
Z pohádky, z malého děťátka, stalo se jemné děvčátko, které zpívajíc, radostně putovalo po zemi. Vždy mělo pestré věnce na plavých kadeřích, které jí přinášeli bytostní všude, kam vkročila. Přinášeli luční květiny, máky nebo sněhobílé lekníny, vonné růže i nezvykle tvarované žhnoucí květy tropických lesů, pestré listy podzimu a jiskřivé, sněhové krystaly. Pohádka se radovala, zdobila se jimi a vzpomínala na svůj světlý domov.
Její šat však vždy byl bílý a čistý, bez ozdob, a to se lidem nezamlouvalo. Pokoušeli se brzy ozdobit ji pestrými stuhami a hedvábnými hadříky a tvrdili, že je to mnohem krásnější, ale pohádka se tomu bránila. Odstraňovala pestré ozdoby, které jí byly stále tajně připínány a když se rozhněvala, tu se lidé šklebili a dělali zchytralé obličeje. Chtěli tím říci:
„To my přece víme mnohem lépe než ty!“
A když takto obelhali sami sebe, nedbali už slov pohádky a připadali si velmi chytří.
Ano, s lidmi se stala nějaká změna. Pohádka to pozorovala na každém kroku. Do domů, které byly stále větší a větší, malí bytostní chodili jen velmi zřídka a plaše. Pohádka tam byla dost cize přijímána. Lidé se jí jevili nějak cizí a nedbali již na její návštěvy jako dříve.
A když se přece jen někdy v tiché hodině s pohádkou rozhovořili, mísili mezi její původní jemná slova zvláštní přízemní názory, takže se z jejího nabádání k cestě za Světlem vytrácelo mnoho z nebeského lesku. Kolem země a lidí se položily šedé závoje a pohádka s hlubokou bolestí cítila, jak se Světlo Páně vzneslo do nedostižných dálek.
Brzy na to se začali lidé otevřeně stavět proti pohádce. Jakmile jí viděli, usmívali se povýšeně nebo odvraceli zraky. Tiše sedávala v koutě a i děti, které jí před tím rády vídaly, váhaly s pozdravem.
Když jednoho večera unaveně vstoupila do domu, zaznělo to proti ní jako hadí sykot. Za pecí dřepěl hrubý tovaryš, který na ni jízlivě zavolal:
„Zde přichází ta lhářka!“
Pohádka se vzrušila, hněvivě potřásla svými zlatými copy, až jí s hlavy spadl rudý věnec z révového listí. Vykročila vstříc zlému a volala:
„Bůh mne přece poslal! Jak bych mohla přinášet něco jiného než pravdu a pomoc ze Světla Páně?“
Ale chlapík se ztřeštěně smál. Tohoto večera již nechtěl nikdo v domě naslouchat hřejivým slovům pohádky.
Smutně chodila nyní pohádka po zemi a zářící světlo pomáhající milosti uzavřela hluboko ve své duši. A kamkoliv také přišla, všude byl před ní nenávistný tovaryš „Pochybnost“. Doprovázen mnoha přáteli, pospíchal před pohádkou a křížil všechny její cesty.
Obratně zkroutil smysl slov pohádky, takže to působilo směšně, nebo její vyprávění odkázal s mnohými výhradami do říše bájí. On a jeho přátelé dovedli lidem tak rozvážně radit a stále je upozorňovat na jejich zdravý rozum a vzbuzovat v nich povýšenost, že je lidé rádi poslouchali. Brzy si zvykli považovat všechny moudrosti a vypravování pohádky za vybásněné a smyšlené.
A tak se stalo, že všechny světlé rady pohádky byly zanedbány. Lidé zapomněli myslet na Boha a jeho nádherné stvoření, nestarali se o zákony Páně a začali se domýšlet, že jsou sami pány nade vším, co žije.
Tovaryš „Pochybnost“ však lidi neustále udržoval v napětí a nenechal je správně přemýšlet. Se svými přáteli, mezi nimiž touha po moci a chtivost majetku byly nejsilnější, je pobízel, takže nebyli schopni myslet na něco jiného. Všechny báchorky, smyšlenky a hlouposti, jakož i skryté odpornosti a nepravdy sváděli na pohádku, a tak se stalo, že lidé brzy zapomněli všechno o existenci bytostných a každou vzpomínku na ně označovali za lež a za výmysl pohádky.
A tak to činí stále až do dnešního dne!
Když se nyní pohádka tiše a vážně kráčejíc přiblížila, našla zavřené dveře. Jen ještě někdy děti poslouchaly její vypravování. Ale i ony jí jednoho dne přerušily a volaly:
„To není pravda! My to víme lépe!“
Tu utekla pohádka pryč od lidí. Hluboko v lese u pramene znala tiché místečko, kde se ukryla se svou bolestí. Poznala, že temno se svými trabanty zachvátilo zemi, ovládlo lidi, a že zadusilo všechno dobré v jejich duších. Pohádka věděla, co za to na lidi čeká i to, že pádem lidí bude celé to nádherné dílo stvoření těžce zneklidněno.
A tu se pohádka hořce rozplakala nad nevděčnými lidmi, kteří se tak špatně odměnili za lásku Páně. Plakala proto, že její práce pro Všemohoucího neměla žádného úspěchu. Dlouho seděla, modlila se a prosila o ujasnění, má-li kráčet dále smutnými pozemskými cestami nebo se vrátit do věčné říše.
A jak tak seděla a toužebně vzhlížela k zářícímu nočnímu nebi, na němž se jiskřilo tisíce hvězd, spatřila náhle oslnivou hvězdu, která se s hukotem snášela do pozdějšího stvoření a poblíž Země se tiše zastavila. Tu sepjala pohádka v pokoře své ruce a děkovala za svaté znamení. Hned věděla, že tuto hvězdu viděla již jednou, když se blížila k zemi. Věděla, že znovu přináší poselství Boží a že má nyní zvěstovat svatou dobu, dobu soudu Páně!
Pohádka se utišila a povstala. Odložila svůj šat a smyla ve studeném jasném prameni všechny své starosti. Uhladila a zapletla své dlouhé vlasy, které jí v lesklých copech padaly na ramena. Nepospíchala se svou prací v tomto skrytém koutu lesa. Věděla, že lidé ji nyní budou postrádat ještě méně než dříve. Proto si také velmi pozorně upravila svůj šat, který byl zaprášen dlouhým pozemským putováním a pošpiněn zvědavými pohledy lidí.
Venku před její lesní chýší letěl bouřlivě čas. Rok se hnal za rokem, kolem pohádky však zůstala chladná, jasná zimní noc a čisté záření hvězdy. Konečně dokončila svoji očistu a jsouc připravena, posadila se opět na svůj kámen a pohlížela radostně vzhůru ke hvězdě, k tomuto poslu ze Světla.
Noc ustupovala zvolna rozbřesku přicházejícího dne. A hvězda osaměle stála v plujících závojích oblaků. Náhle z ní vystřelila dolů sršící jiskra, která se zvoněním padla do klína pohádce.
Pohádka ji uchopila a držela ve svých rukou třpytící se zlatý kruh ve tvaru čelenky, na níž nádherně zářil kříž, svaté znamení Páně.
Duši pohádky naplnila blažená zbožnost a hluboká vděčnost.
„Nyní přišel čas!“ pravila vstávajíc. „Opět mohu sloužit Věčnému a Tomu, kterého On vyslal na Zem!“
Se slavnostní tváří vložila jiskřící zlatý kruh na svou hlavu a vykročila do jasného rána. Louky byly ještě holé. Jaro vyslalo teprve několik prvních poslů, ale všude, kde se dotkly země malé nožky pohádky, tam to počalo rašit a pučet. Jemná tráva vyrážela ze země a usměvavé hlavičky kvítků se rozevíraly. Stará třešeň na stráni pokryla se bohatstvím bílých květů ve chvíli, kdy se na ní pohádka dívala. Břízy a buky na kraji lesa si ihned oblékly něžně zelený, slavnostní háv, jak jim pohádka pokynula.
Tiše bublajíc klouzal potůček vedle cesty pohádky. Pstruzi vystrkovali hlavy z jeho čisté vody a svýma kulatýma očima obdivovali dívčinu. Vtom přiletěly včeličky.
„Jak jsi krásná!“ bzučely s obdivem.
Tu se pohádka sklonila k potůčku a s údivem viděla, že je již půvabnou pannou a že v jejích vlasech žhne zlatá čelenka nebes, korunovaná zlatým křížem. Čistá a krásná, jako kdysi přicházela k zemi, stála zde pohádka opět, očištěná ode všeho nánosu a vší prolhanosti lidí. Cítila v blažené radosti, že nádherná síla Věčného prozářila temnotu, kterou způsobil člověk.
„Nyní mi svaté Světlo pomůže šířit pravdu!“ pravila pohádka s hrdou radostí. „Kříž svatého Grálu v mém kruhu zazáří při každém slově, kterým budu lidi volat k soudu Páně! Nyní mne lidé budou muset poslouchat, neboť Boží Syn je opět na zemi!“
Třpytíc se leskem svatého kříže a své čisté krásy blížila se pohádka k příbytkům lidí. Když v paprsku věčné Pravdy překročila první práh, začaly dole v údolí všechny zvony slavnostně vyzvánět.
Na zemi byly Velikonoce.
A pohádka opět promlouvala k naslouchajícím lidským duším:
„Pokoj vám a Láska Boží zůstávej s vámi!“
