Lidská duše, dej se vést na chvíli do jemnohmotné říše! Bez zastávky chceme projít říší stínů, neboť o té jsem již mluvil. Je to ona říše, v níž prodlévají ti, kteří jsou ještě příliš hloupí, než aby dovedli správně používat své jemnohmotné tělo. Jsou to právě všichni ti, kteří se na zemi domnívali být obzvlášť chytrými. V jemnohmotné říši jsou němí, slepí a hluší, poněvadž pozemský rozum, jako výtvor svého hrubohmotného těla, si nemohli přinést s sebou. Ten musel zůstat v oněch úzkých hranicích, které jako připoutaný k zemi nemůže nikdy překročit.
Po pozemské smrti je lidské duši ihned ujasněn první následek jejího velikého omylu. Stojí tu v jemnohmotné říši neschopná, bez pomoci a slabá a je na tom mnohem hůře než novorozeně na hrubohmotné zemi. Tyto duše jsou stíny, které své bytí sice ještě pociťují, ale nemohou si je uvědomit.
Nechme však za sebou tyto bláhovce, kteří zde na zemi chtěli všechno vědět lépe, tlachali o nicotnostech a proto musí nyní mlčet. Vstupujeme do úrovně soumraku! K našemu uchu proniká šepot, úplně se hodící k bledému soumraku, který nás obklopuje a dává nám rozeznávat nejasné obrysy pahrbků, luk a křovisk. Všechno je zde důsledně přizpůsobeno k šeru, jež může přivodit probuzení. Může, ale nemusí!
Zde není možný volný a radostný zvuk, ani jasný pohled. Jen šero, trvalé šero, přizpůsobené stavu duší, které tu prodlévají. Všechny duše se plíživě pohybují, netečně a unaveně klouzají, něčím neurčitým hnány jedním směrem, tam, kde jako by v dálce vystupovala něžná, růžová záře. Jako příslib světla působí sladkým kouzlem na zdánlivě tak unavené duše. Jen zdánlivě unavené; jejich duch je líný, a proto jsou jejich jemnohmotná těla slabá.
Růžový třpyt v dálce zve tak slibně! Probouzeje naději pobádá k čilejšímu pohybu. S přáním, dostihnout jej, napřimují se jemnohmotná těla víc a více, do jejich očí vstupuje výraz silnějšího uvědomění a vždy jistěji kráčí všichni tímto jedním směrem.
Kráčíme s nimi. Počet duší kolem nás se množí, všechno stává se pohyblivější a zřetelnější. Mluvení je trochu hlasitější a zní jako silné mumlání. Podle slov poznáváme, že ti, kteří se tu tlačí kupředu, mumlají neúnavně a prudce modlitby. Davy stávají se stále hustšími. Z trvalého postupování vzniká tlačenice. Skupiny před námi zastavují. Jsou předními sráženy zpět, aby se pak opět tlačily kupředu. Stojící davy se vlní, z modliteb vynikají výkřiky zoufalství, slova úzkostlivých proseb, ustrašených žádostí a tu i tam potlačené bědování největší beznaděje!
Přenášíme se rychle přes tento zápas milionů duší a vidíme, že se jim tvrdě a studeně do cesty postavila překážka, bránící dalšímu postupu. Marně vrhají se na ni davy, marně ji zalévají slzami.
Veliké, silné a hustě stojící tyče zadržují neúprosně jejich tlak kupředu!
A silněji rdí se tam v dáli růžové červánky, toužebněji rozšiřují se oči těch, kterým se staly cílem. Ruce, svírající ještě křečovitě růženec, úpěnlivě se spínají a zvolna propouštějí jednu kuličku růžence za druhou. Tyče mříží stojí však neochvějné a tvrdé, oddělujíce všechny od krásného cíle!
Jdeme kolem těchto hustých řad. Zdá se, jako by byly bez konce. Nejsou to jen statisíce, ani miliony! Jsou to všichni, kteří se na zemi považovali za opravdu „věřící“. Jak jinak si to všechno představovali! Věřili, že jsou radostně očekáváni a že budou uctivě přivítáni.
Zavolej k nim: „Co jsou vám teď platné vaše modlitby, vy věřící! Nenechali jste slovo Páně ve svém nitru dozrát k činu a nestalo se vám samozřejmostí!
Růžové červánky tam v dáli je touha po království Božím, která plane ve vás! Touhu po tomto království máte v sobě, sami však zazdili jste si k němu cestu strnulými formami falešných názorů, které stojí nyní před vámi jako tyče a pruty mříží! Nechte padnout všechno to, co jste z falešných názorů v pozemském životě přijali, i to, co jste k nim sami přibrali! Zahoďte to všechno a pokuste se svobodně vykročit k Pravdě! K Pravdě, jakou skutečně je ve své velké prosté přirozenosti! Pak budete připraveni, abyste dosáhli cíle své touhy!
Vždyť vy se ani neodvažujete tak učinit, protože se stále bojíte, že by to snad mohlo být nesprávné, kdybyste tak učinili! Vždyť až dosud jste smýšleli úplně jinak! Tak se sami poutáte a musíte čekat tam kde jste, a to tak dlouho, až bude již pozdě na cestu dále a vy propadnete zkáze! Do té doby, dokud sami nezačnete opouštět falešné, nemůže vám být pomoženo!“
Volejte! Vykládejte těmto duším o cestě k záchraně! Uvidíte, že je to úplně marné, neboť hukot neustálých modliteb je stále silnější a znemožňuje modlícím slyšet jakékoliv jiné slovo, které by je vedlo vstříc růžovým červánkům světla. Jsou obětí své vlastní lenosti, jež jim nedala více poznat, a tak jsou, vzdor své, někdy i dobré vůli, ztraceni. Přijali pouze zevní formy a obyčeje svých kostelů, templů a mešit.
Stísněni chceme se ubírat dále. – Tu však stanula před námi jakási ženská duše, na jejímž obličeji se pojednou rozložil míruplný klid. Nový lesk vstupuje jí do očí, které se doposud hloubavě a v úzkostlivém přemýšlení dívaly, nabývá uvědomění, roste a stává se světlejší… Silná vůle, vytrysklá z nejčistší naděje, dovoluje jí vykročit vpřed… a s volným vydechnutím stojí náhle před mříží! Pro tuto ženskou duši nebyly již pruty mříže překážkou! Jemné cítění vedlo ji hlubokým přemýšlením k přesvědčení, že všechno to, co si dosud myslela, muselo být falešné. Radostná víra v Boží lásku ji učinila dost statečnou, aby mohla daleko od sebe odhodit všechno falešné.
S údivem nyní vidí, jak to bylo lehké. S díkem pozvedá své rámě a nevyslovitelný cit štěstí ji nutí k jásotu. Přišlo to však na ni příliš náhle, a tak mocně, že rty zůstávají němé a ona s lehkým zachvěním sklání hlavu dolů, přivírá oči a zvolna kanou vřelé slzy na její líce. Ruce se setkaly k modlitbě. K jiné modlitbě než dosud! K modlitbě díku! K veliké přímluvě za všechny ty, kteří zůstali dosud za tvrdými tyčemi – a to jen pro jejich vlastní názory, jichž se nechtějí vzdát, i když jsou nesprávné a falešné!
Vzlyk hlubokého soucitu pozvedá její hruď a tím padá z ní poslední pouto. Nyní je osvobozená, volná na cestu ku svému cíli, vnitřně vytouženému cíli! Vzhlédne a vidí před sebou svého vůdce. Radostně následuje jeho kroky do nové, neznámé jí země, vstříc vždy silnějším a růžovějším červánkům.
Tak osvobodí se ještě mnohá duše z těchto davů, které musí čekat za mříží svých falešných názorů na své vlastní rozhodnutí. Toto rozhodnutí může je vést dál, nebo je zadržet až do hodiny zničení všeho toho, co se nedovede vzchopit, aby odložilo staré, falešné názory. Jen nemnozí se ještě zachrání z jejich objetí; příliš se již do nich zapletli. Lpí na nich tak pevně a strnule, jako jsou pruty mříží, bránící jim na další cestě ku vzestupu. Není možné podat jim pomocnou ruku k překonání těchto překážek, poněvadž to bezpodmínečně vyžaduje napřed vlastní rozhodnutí každé duše. Vyžaduje to vlastní vnitřní prožití, jež pak dodá jejich údům pohyblivost. Taková těžká kletba dopadla na všechny ty, kteří učili lidi nesprávným představám o Božské vůli ve stvoření. Ačkoliv ji tehdy nalezli ve slovech Spasitelových, neudrželi ji čistou, ani ve slovech bible, tím méně ve svých pozemských výkladech.
Nechte je v jejich zatvrzelosti mumlat dál modlitby v domnění, že jim může pomoct jejich veliký počet a že jim musí být pomoženo, poněvadž je tak církev učila. Jako by bylo možné Božskou vůli podplácet!
Jdeme dál zemí soumraku. Bez konce tyčí se překážky z tvrdých prutů a za nimi tlačí se nepřehledné množství zadržených.
Zde jsou zase jiní. Jsou tu skupiny, které místo růženců mají v rukou bible a plny zoufalství v nich hledají. Shromažďují se kolem několika duší, které je chtějí poučit a dát jim vysvětlení, a proto vždy znovu čtou různá místa z bible. Žádostivě vystrkují tu a tam některé duše své bible kupředu, jiné klečící drží je vzhůru jako k modlitbě… avšak pruty mříží zůstávají tak, jak stály a brání jim proniknout dále dopředu.
Mnohé duše odvolávají se na svou znalost bible, jiné zas na své právo, aby vešly do království Božího! Mříže se však ani nepohnou!
Tu se protlačila se smíchem jedna lidská duše stísněnými řadami. Vítězně kyne všem rukou.
Volá k nim: „Vy blázni, proč nechcete slyšet! Polovinu svého pozemského života jsem použil k tomu, abych prostudoval onen svět, který je dnes pro nás tímto světem. Tyče, které vidíte před sebou, rychle zmizí silou vaší vůle, protože jsou vytvořeny jen vaší představou. Následujte mne! Povedu vás! Mně je to všechno dobře známé!“
Duše kolem něho ustoupily. Přikročil ke mřížím, jako by tu nebyly. S bolestným výkřikem náhle však zavrávoral zpět. Náraz byl příliš tvrdý a přesvědčil ho velmi rychle o jsoucnosti tyčí. Oběma rukama drží své čelo. Pruty stojí před ním neochvějně dál. Uchopil je a vztekle jimi zatřásl:
„Pak jsem byl svým mediem bludně veden! A strávil jsem při tom léta a léta…!“
Tento člověk nemyslí na to, že on je původcem těchto omylů, jež slovem a písmem rozšiřoval. Nikdy před tím nestudoval Boží zákony ve stvoření, a přece vykládal obrazy, které mu byly mediem dány, jen podle svých názorů.
Nesnažte se pomoct tomuto muži anebo jiným! Všichni jsou tak zaujati sami sebou, že nechtějí slyšet vůbec nic jiného než svoje cítění. Až poznají a uvidí beznadějnost toho všeho, jistě je to omrzí. Je to jediná možnost úniku ze spleti falešných přesvědčení. Dříve však musí dlouho bloudit zemí soumraku.
A nejsou to špatní lidé! Jsou to ti, kteří se ve svém hledání zakousli do falešného názoru. Byli příliš líní, než aby důkladně o všem přemýšleli. Měli pečlivým procítěním přezkoušet přijaté názory, jsou-li správné. Neskrývají-li mezery, kterých by zdravé procítění nemohlo přirozeným způsobem překročit. Lidský duch má odhodit všechnu mystiku, která mu nikdy nemůže přinést užitek. Jen to, co sám jasně procítí, stane se mu vlastním prožitím a bude mu k užitku pro zrání jeho ducha.
Slova „probuď se!“, která Kristus často používal, znamenají „prožij!“ Nechoď pozemským životem ospale a zasněně! „Modli se a pracuj!“ znamená: „Učiň svou práci modlitbou!“ Produchovni vše, co vytváříš svýma rukama! Každou práci máš provedením učinit nejuctivější modlitbou k Bohu jako dík za to, že ti Bůh dal možnost vykonat neobyčejné věci, jako jedinému mezi všemi tvory tohoto pozdějšího stvoření. Stačí jen chtít!
Probuď se včas! Začni v sobě samém s prožíváním všeho, což je totéž, jako vědomé procítění. Čiň tak se vším, i s tím co čteš a slyšíš, abys nemusel zůstat stát v zemi soumraku, z níž jsem vám dnes ukázal jen zcela nepatrnou část.
Poselství doznívá
