„Je třeba podporovat československou ekonomiku. Ku práci na budování našeho státu je nejvyšší čas. Nemůžeme nechat zahálet žádné ruce, ale zejména ne už takové, které by ještě měly býti v nezaměstnání podporovány. Je tolik práce! – Je jí tolik neuděláno, že za mnohá léta se všechna nedá ani udělat…“
„Jedno přísloví povídá ‚pro samé stromy nevidět les‘. Ale jsme už zkolektivizováni, že pro samé kolektivum ztrácíme smysl pro jednotlivce. A starý Neruda to neřekl hloupě, když prohlásil: ‚Bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů‘. – Potřebujeme všechno: křemeny, kvádry i celou zeď, abychom z toho mohli vystavět dům – obydlí národa… – Naše děti, mají-li se uplatniti v tomto světě, tož musejí dostat výchovu nikoliv kolektivistickou, ale takovou, aby si byli vědomi, že na každém z nich záleží – a každý z nich že je povinen vykonati na světě sám to, co chceme, aby vykonal celý národ…“
To napsal Jan Baťa v lednu 1937 z Itálie
„Na co byl kdy který národ hrdý? Američané na své hospodářské průkopnictví, Holanďané na svoji moři urvanou zemi, Francouzi na svoji kulturu a vynalézavost, Angličané na svoje námořnictví, Italové na svoji někdejší římskou říši, jež ovládala dva světadíly, na svoje stavebnictví a na svoje organizační schopnosti, Německo na svoji moderně vybudovanou zem, školství a průmysl.
Na co chceme býti hrdými my? Na svoji historii? Na svoji husitskou slávu? Na dobu Karla IV.? Na svoji dobu probuzeneckou?
Zajisté. To všechno si zaslouží uznání. To byly výkony. Z toho všeho zůstalo nám nejvíce památek na dobu Karla IV. V čem? Ve vznosných jeho projevech?
Nikoliv. Po něm právě, po Karlu IV., zůstalo u nás až do dnešního dne nejvíce makavých (hmotných) památek.
Zůstal po něm v Praze: Karlův most, dodnes nejkrásnější a jistě odvážná konstrukce jeho doby. Univerzita i s budovou, chrám sv. Víta, Karlštejn, Hladová zeď, jež dodnes nám může být poučením pro řešení otázek nezaměstnanosti. Zůstaly po něm však také celé obory nových druhů obživy: drůbežnictví, ovocnářství (karlátka), vinařství. Z toho všeho zejména však příklad rozumné státnické práce.
Karel mohl bojovati s kdekým. Někdy to dokonce i dělati musil. Ale Karel byl vedle svého státnictví ještě také i slavným, průbojným hospodářem.
Věřil v práci a viděl jedině v ní samotné lék pro nemoci doby, jimiž byly: bída, hlad, nezaměstnanost. Organizoval práci lidu a tak jej převáděl z bídy a hladu do zaměstnanosti a tím i blahobytu.
Viděl ve svém státnickém postavení nikoliv příležitost k osobnímu prospěchu a získání práv, nýbrž viděl v něm příležitost k plnění své živitelské povinnosti.
Dovedl vždycky zaříditi obranu své země, ale dovedl ještě i budovati ducha národa – v práci.
Kterak neměli býti Čechové té doby nejhrdějším národem Evropy, když jejich země byla vyhledávána všemi vrstvami lidí v Evropě? Když na každém kroku každý mohl spatřiti na vlastní oči pořádek, právní řád, ohromnou spoustu vykonané, znamenité práce a všechny občany zařazené v pilné a požehnané práci?
Představíte si ono vypjaté vlastenectví těch dob? Ze země žebráků a bídných, jež byla zadlužena za Jana na všech stranách, rostla země bohatá a kulturní, v níž každému občanu v Čechách lidé z jiných zemí záviděli?
Ale což nemáme příkladu toho i v dnešních dobách tu a tam?
Náš stát, náš lid potřebuje dnes, aby každý občan mohl, dovedl a musil pracovati. Heslo předválečné etiky práce a života: ‚Kdo nepracuje ať‘ nejí‘ je třeba obrátit a říci: ‚Kdo jí, je povinen pracovat.‘
Práce dovede spojit, co rozmanitost politických a národnostních doktrín rozdělila. Je třeba budovati nové podnikatelství. To jediné dovede opět začleniti všechen náš přítomný i budoucí lid do práce…“
Pýcha národa
Úkol čsl. Podnikatele
J A. Baťa v promoční řeči na vysoké škole technické dr. Ed. Beneše v Brně, dne 26. března 1938 (výtah):
…
Děkuji znovu památce Tomáše Bati, jenž mi byl vychovatelem i otcem. – Děkuji svým učitelům, jejichž nesnadné práce s vděčností vzpomínám.
Děkuji svým 80.000 spolupracovníkům, soustředěných v městech spolupráce v Evropě a těm mnoha tisícům našich věrných, statečných průkopníků, kteří současně s dobrým jménem našeho zboží v celém širokém a dalekém božím světě roznášejí slávu a známost dobrého českého jména.
Čest, které se mi dnes dostává, je zároveň ctí Tomáše Bati a mých spolupracovníků, jejichž věrné dobré práce jsem nositelem.
Vaše Magnificence, dámy a pánové!
Jsem upřímně vděčen za čest, jež mi vzácné kolegium vysoké školy technické dra Edvarda Beneše prokazuje jmenováním čestným doktorem technických věd.
Považuji toto rozhodnutí spíše za vyznamenání těch tisíců lidí, vynikajících pracovníků a bojovníků naší práce ve Zlíně, jinde v Československu i v celém světě.
Jak vznikají podniky.
Profesorský sbor této vysoké školy uvádí, že Baťovo technické a průmyslové podnikání přispělo a přispívá k povznesení země Moravskoslezské, jež ve svém poslání sleduje i tato škola.
Chtěl bych říci něco o tom, jak k tomuto našemu podnikání došlo.
Ševci z Hradiště, jedoucí na jarmark okolo Mayova cukrovaru, který nad okolí vynikal vysokými zděnými komíny, ustrnuli, když jim starý švec Baťa ukázal rouhavě prstem na ten komín a zvolal: „Takové komíny budou míti jednou moji synové!“
Dělali si z něho posměšky. Ale mladý Tomáš, který toto slyšel, považoval chloubu otcovu za svůj životní úkol.
Já sám narodil jsem se v Uherském Hradišti, úřednickém městě, v nejchudší jeho čtvrti, zvané Rybárny.
Nevím, čím bych dnes byl, kdyby do mého života nebyl vstoupil Tomáš Baťa po smrti otcově.
Tomáš vedl s matkou boj o to, abych se z Rybáren dostal do nového, tehdy teprve pomalu se tvořícího Zlína.
Později mi vyprávěl, jak k tomu došlo. Boj s matkou byl nerozhodný. Maminka se nechtěla podvolit – nechtěla mě pustit.
Když jednou opět Tomáš přišel, aby s ní o mně jednal, nalezl mě v hloučku kluků, jak jsem se jejich přesile bránil kamenem, uvázaným na provázku.
To tehdy rozhodlo. Tomáš byl bojovník. Tehdy si umínil mě získat a získal mě, duše jedna!
Ve Zlíně mě pak z rukou nepustil.
Nebyla to zrovna lehká ruka – nebyl to učitel, který by si byl svou práci usnadňoval. Ale učil tak, že se to nemohlo zapomenout.
Od něho jsem se také učil stavěti si veliké cíle, aniž se člověk při tom toulá po hvězdách.
Když Tomáš Baťa padl, převzal jsem odpovědnost, jež nacházela vyjádření v prudkém a přímém potomku moravských Valachů, jakým byl Tomáš Baťa.
Nebezpečí nezaměstnanosti.
S hrůzou jsem pozoroval, že ten náš lid, ten prostý, dobrý pracovitý a snaživý lid ztrácí své požehnání, svoji práci, že se z něho u nás začíná ve velkém vyrábět proletář a almužník.
Nebylo snad člověka ve vládě a ve sněmovnách, abych s nim nemluvil o této jedné věci: Jak odbourati nezaměstnanost.
Nejlepší radu mi dal nakonec prezident republiky dr. Edvard Beneš. Řekl mi: „Žijeme v demokracii. Ne to se stane v tomto státě, co si přeje dr. Beneš, nýbrž jenom to, co si bude přát československý lid, jeho většina. Když máte plány, které mohou být užitečné všem, oznamte je veřejně a přesvědčete lidi o tom, že jim budou prospěšné.“
Proto jsem napsal a vydal knihu „Budujeme stát pro 40 milionů lidí.,“
Ty miliardy podpor v nezaměstnanosti, ty almužny nedůstojné lidského ducha, dosvědčují pouze naši nedostatečnost. To nebylo to, po čem lidé opravdu dychtili, po čem prahli.
Oni toužili po práci a dostávali – almužnu.
Prožil jsem sám ve svém mládí doby, kdy jsem byl skutečně odkázán na pomoc a soucit jiných.
A nikdy, co živ budu, nikdy nezapomenu toho pocitu nelidskosti, ponížení, hanby, jehož jsem se nemohl dlouho zbavit.
Almužna, podpora, není projevem lidskosti, to je ubíjení duše člověka.
To je korumpování slabých.
A jestliže dnes jsem včele podniků, živících na 80 tisíc lidí v celém světě, tož se domnívám, že ten tísnivý pocit přijaté almužny tehdy v mém mládí nejvíce k tomu přispěl.
Dnešní doba stále více dává mým návrhům za pravdu. – Jestliže to, co jsem v knize „Budujme stát pro 40 milionů lidí“ napsal před čtyřmi lety, bylo donedávna ještě jenom plánem, zralým k diskuzi, tož za poslední měsíc se stalo jediným řešením problémů československého státu v Evropě.
Doprava jako základ.
Hlavní technické problémy našeho státu jsou v dopravě.
ČSR. je útvar přes 1 000 km dlouhý a 80 až 300 km široký. Sjednotí se, až si pořídí dopravou technické prostředky kulturního, hospodářského a politického života.
Dálkové silnice, železnice, dopravní kanály – to jsou ty technické prostředky československého sjednocení.
Podívejme se, co jsme v tom udělali za dvacet let republiky!
Potřebujeme silnice od západu k východu a místo toho máme silnice od severu k jihu.
Vodních cest nemáme.
Mezi Volhou a Rýnem není jiné tak krásné příležitosti, spojit vodním průplavem 100 milionů lidí na sever se 100 miliony lidí na jih od našeho státu, jako máme my. Náš stát má v tom klíčové postavení.
Bud’to toho využijeme sami, anebo o toto své dominantní postavení ve střední Evropě přijdeme.
Ode dne, kdy jsem tuto část své přednášky napsal, se to už částečně i stalo.
Průplav Dunajsko-odersko-labský je podmínkou zdravého rozvoje našeho státu.
Nepochopiti tuto nutnost, znamená vydávati se v nebezpečí, že vývoj půjde přes nás, proti nám, nebo bez nás.
Kromě tohoto průplavu potřebujeme ještě řadu jiných dopravních kanálů, neboť jako jinde ve světě žijí i u nás na dvě třetiny obyvatelstva ze směny svých výrobků. Z dopravních kanálů, železnic a silnic musíme vytvořiti úplnou dopravní síť, která umožní, aby zboží a lidé, jež možno srovnati s krví v lidském těle, proudili volně pilným rytmem s jednoho místa ve státě na druhé.
Náš stát je dnes dopravně asi tak podvázán, jako kdybyste podvázali tepny lidského těla a žádali na něm plný výkon.
Pásma hor mezi Čechami a Moravou, Moravou a Slovenskem jsou překážkami našeho státního života.
Má to i silný politický účinek.
Lidé se neznají a proto i odlišně myslí. Což myslíte, že kdyby hlavní město ČSR bylo v Báňské Bystrici, nevolaly by hlasy po autonomii Čech?
Je třeba, aby technikové přijali program budování státu za svůj a stůj co stůj usilovali o jeho splnění.
Bez výzkumnictví se neobejdeme.
Chtěl bych říci i několik slov o výzkumnictví
Mohu vám prozradit, že zdárný vývoj našich závodů v posledních letech byl podporován především výsledky našeho výzkumnictví.
Dobře organizovaným výzkumnictvím jsme čelili hospodářské krizi a jím jsme vyhráli boj proti nezaměstnanosti.
Máme nyní v závodě celkem šest výzkumných ústavů: strojnický, chemický, koželužský, elektrotechnický, zemědělský a geologický.
Tyto ústavy dodávají nám řešení pro naši podnikovou problematiku v oborech vědeckohospodářských.
Ale oč více takovýchto vědeckých hospodářských problémů zůstává nevyřešeno v našem státě? Problémů, jež se vztahuji přímo k možnostem zaměstnanosti a blahobytu našeho lidu.
Pohleďme na některé tyto problémy oběma očima!
Hlavní problémy čs. zaměstnanosti.
V našem státě jsou čtyři hlavní druhy výrobků, které dnes živí náš lid.
Jsou to: uhlí – cukr – dříví – a železo.
Uhlí, dříví, cukr a železo nejsou přece ničím jiným než surovinou. My tuto surovinu vyvážíme a stojíme dnes v krizi, protože nejde na odbyt.
Cukr vyvážíme za 90 haléřů,
železo za 50 haléřů,
dříví asi za 20 haléřů,
a uhlí asi za 6 haléřů kg.
A co se z toho dá dnes všechno vyrábět?
Dříví stojí 20 haléřů kg. Celulóza už stojí Kč 2,- kg. A umělé hedvábí, které z něho vyrobíme, stojí Kč 20,- kg.
Dřevo není hledané ve světě – celulóza už víc – a umělého hedvábí dovážíme za víc milionů, než vyvážíme dřeva.
Z dříví dostaneme: aceton, Kč 18,- kg, metylalkohol, Kč 3,- , papír od Kč 2,- do 18,- za kg, umělé pryskyřice asi Kč 20,- kg.
Ale z dříví dá se vyrobit a vyvážet: nábytek, knihy, domy, lodi, vozy, hangáry, garáže, letadla. – Chemicky: kyselina octová, acetátové látky, lihové barvy, formaldehyd, umělé třísloviny, aktivní uhlí, dřevný dehet a z odpadků pak plyn pro pohon automobilů.
Podívejme se nyní na uhlí: když uhlí zpracujeme průmyslově, dostaneme za kg výrobků tolik, kolik dnes dostaneme za metrický cent nebo i za tunu uhlí surového, z něhož lze vyrobiti svítiplyn a jeho zplodiny, anilin a barvy, fenol, kresol, toluol, benzol, xylol, benzidin, naftalin, aspirin a tisíce jiných výrobků.
Problémem speciálně československým je cukr.
Měli bychom vždycky chtít u nás pěstovat řepy co nejvíc. Je to výborná rostlina, nevysaje půdu, roste bohatě a dává dobrou úrodu.
Cukr má chemickou značku C12H22O11. Dělají se z něho léčiva, butylalkohol, butylacetát, mléčná kyselina, etylaktát, nitrolaky. To je to, co se všeobecně ví. Ale dovedeme si přece představit, že se z něho dá získat ještě mnoho jiných výrobků. – Já myslím, že se z něho dají vyráběti zejména umělé hmoty a skvělý letecký materiál, který nás přiblíží výrobě lidového letadla.
Ale dají se z něho dělat umělé hmoty pro ložiska strojů a umělá vlákna a – kdož vůbec ví, co všechno.
Vždyť’jsme dosud nezačali cukr ještě ani zkoumat!
Nejvýše jsme bádali, jak zvýšiti výnosnost cukru z řepy.
A je to ústřední problém našeho hospodářství státního, od jehož vyřešení závisí jak zemědělská rentabilita, tak i průmyslový vývoz.
A chceme myslit, že někdo jiný nám bude na světě řešit problémy tak výlučně československé, jako je otázka cukru?
Průměr vývozní ceny za kg železa a jeho výrobků činí dohromady v ČSR asi Kč 3,77 za 1 kg.
Vývoz německý má průměr 12,87 Kč za kg.
To jsou tyto čtyři hlavní čsl. výrobky: uhlí, cukr, železo a dříví.
Každý z těchto hlavních problémů průmyslové výroby – jsa vyřešen – je schopen poskytnout obživu polovině dalšího obyvatelstva v našem státě.
A to jsou problémy, které se dají řešiti hlavně v technických učilištích československých.
Ale stejně mnoho je potřeba vykonati v zemědělství, dopravnictví, geologii, stavitelství, letectví a jinde.
Tož to je skutečná československá cesta z krize a nezaměstnanosti. Ta je mnohem těžší, nežli platiti podpory v nezaměstnanosti. Předpokládá mnoho věcí.
Hledejme československého člověka.
Předpokládá, že budeme chtít dívati se na problémy života jako na skutečnost, které je nutno čeliti statečně, chlapsky a vyrovnati se s těmito problémy na místě a úplně.
Nezaměstnanosti se nedá čeliti jinak, nežli vytvářením pracovních příležitostí.
Kdo je má vytvořit? Zázraky se nedějí.
Musíme je vytvořit sami. Člověk je musí vytvořiti.
Ptáte se který člověk?
Ptáte se, kdo má vystavět silnice, železnice a kanály a kdo má pracovat na výzkumnictví a kdo má organizovat průmysl?
Nu, člověk schopný.
Který to je?
Dámy a pánové, člověk je ústředním problémem světa.
Musí býti nutně i problémem budování československého státu.
Musíme nalézt československého člověka, musíme jej vyhrabat z kolektiva, z masy, do které jsme ho nechali zapadnouti.
Musíme ho naučit novému učení.
V čem, myslíte, že je náš úspěch, nás – ve Zlíně?
V těch betonových budovách nebo skleněných bednách, v těch zářících výkladech našich prodejen nebo ve zpívajících strojích našich dílen?
Náš úspěch je v československém člověku.
V tom, že jsme jej osvobodili z postavení panského robotníka, proletáře a vyděděnce, skrčeného za kamny. Udělali jsme z něho světoobčana, člověka, který se nebojí lidi a světa a který je si vědom toho, co dokáže, protože to dokázat chce.
Člověka, který vládne svým záměrům a je jeho pánem, nikoli otrokem.
Člověka, který ví, že jest silný tím, co dovede a co dokáže.
Čím dále jdeme nazpět v dějinách lidstva, tím bědnější nacházíme podmínky pro život člověka. Tím menší je také lidnatost na čtverečním kilometru.
Byly to však technické vynálezy, prosté i vznešené, které umožnili lidem hustější osídlování země a při tom dobré bydlení a živobytí.
Neboť člověk nezná většího štěstí na světě nad rozmnožováni. Lidí i věcí. Všeho.
Technika buduje blahobyt.
Že se počet obyvatelstva za posledních 150 let ztrojnásobil, způsobil James Watt a Jiří Stephenson.
Parní stroj, který byl vynalezen, nebyl však objev náhodný. Byl to výsledek tisíciletého úsilí o zvětšení síly.
Člověk snil o síle, hledal sílu, vyznával sílu, ctil sílu, kořil se síle a vychovával se k síle. Snil o síle, protože v ní tušil cestu ke zlepšeni života svého a života svých dětí.
Parní stroj byl tou kýženou silou, byl splněním tisíciletého snu o síle, kterou by získal na rozdíl od síly zvířat, z hmot.
Důsledky parního stroje ve všech oborech lidské práce byly nesmírné a jsou dosud nedohledné.
Parní stroj rozšířil plochu půdy, kterou člověk mohl vzdělávati. Rozšířil ji především do hloubky. Zemědělec obdělával půdu do hloubky 30 cm, aby z ní dobýval živobytí.
Parní stroj však umožnil, aby jiní lidé pronikli zemí až do hloubky 2,3 a snad kdysi i 10 tisíc metrů.
Parní stroj potřeboval uhlí, železo, ocel, ale potřeboval i umožňoval dopravu v rozsahu, o kterém se lidem nikdy nesnilo.
Železnice umožnila výměnu zboží mezi krajinami, kterými sotva prošel nějaký krajánek.
Plachetní koráby představovaly dobrodružství – hrdinství. Parolodi však vytvořily z mořeplavectví přesnou a bezpečnou dopravní službu.
Pára a po ní následující vodní turbina, elektromotor, výbušný motor učinily z velikého, kdysi nepřehledného světa tak trochu větší okres.
Nevěřme, že dnes ustálené názory na soužití lidí v době průmyslové jsou něčím definitivním. Nejsou.
My, ve Zlíně, jsme toho příkladem. Pokoušíme se vzíti z každého systému sociálního to nejlepší a s úspěchem.
Průmysl dnes živí dvě třetiny obyvatelstva zeměkoule. Do padesáti let bude živit 80 procent lidí v našem státě, zdaří-li se nám opříti jej o techniku.
Průmysl musí býti opřen o moderní techniku a jeho vynálezy.
A ještě něčeho je třeba.
Je třeba vychovati a vzdělati příštího člověka československého v podnikatele, živitele lidu.
Je to možné. Vím to z vlastní zkušenosti.
Když mi bylo asi 12 let. Leželi jsme s Tomášem u něho v zahradě. Bylo nás tam asi 8 mladých mužů, učňů a příslušníků rodiny. Tomáš Baťa tehdy z čista jasna na nás vyletěl:
„Kluci, čím kdo z vás chce v životě být? Ven s tím!“
„Tož já nevím“, – odpověděl první, nejstarší.
„Já bych chtěl být vrchním účetním“, prohlásil bratr gymnazista.
„Já bych chtěl býti textilákem a zaříditi továrnu na textil se 300 lidmi“, prohlásil hrdě bratr Bohuš.
„A já mám chuť na koželužství“, řekl jiný.
„A já bych se chtěl dostat do automobilů“, odpověděl další.
Když se mě pak otázal Tomáš, řekl jsem mu rovnou, že mu to neřeknu.
„Proč bys to neřekl?“
„Protože by ses zlobil.“
„Nebudu, na mú dušu, nebudu.“
„Tož dobře. Tož já bych chtěl být šéfem tohoto podniku a chtěl bych být větším živitelem než Carnegie.“
Tomáš se svalil do trávy a smál se z plna hrdla společně s ostatními vrstevníky. Já jsem tehdy vypadal jako hlupák.
Nakonec se Tomáš zvedl a povídá: „Može, Jendo, može – može, može. – Ale. – lehké to mít nebudeš, to ti mohu najisto slíbit.“
Jak vidíte, svůj slib splnil.
Ale oni všichni ti tehdy přítomní dosáhli toho, co si v chlapeckých letech troufali vysloviti.
Leopold zemřel jako vrchní účetní, Bohuš řídí textilní továrnu, Jan Hoza je ředitelem našeho podniku a Jindra se vyučil koželuhem a nyní staví továrnu na Východě.
Každý dosáhl, co chtěl.
Je třeba vychovávat v našich školách děti, aby se chtěli stát živiteli.
Úkoly škol – vychovávat podnikatele.
Těch živitelů je třeba.
Každá doba měla své problémy. Z problémů doby se vytvořily i potřeby škol. Čemu většímu by ještě měla sloužiti například vysoká škola technická nežli právě výchově živitelů těch méně šťastných lidí. Čí mají býti podnikatelé nevzdělanci? Čí vzdělanost nemá současně představovati povinnost vzdělaných vůči ostatním?
Vysoká škola má vštípiti studentům pocit povinnosti k veřejnosti a zejména k pracujícím lidem v národě.
Má vychovávati ve studentovi cit povinnosti živitelství. Akademická práva znamenají povinnost vrátiti lidu – veřejnosti v mnohonásobné míře náklady na vzdělání, jež byly k jeho dosažení vynaloženy.
Ve svém proslovu měl jsem sotva čas vydechnouti o nevyřešených problémech, které kruší náš státní a národní život a pálí jako kopřiva lidi, kteří ve svém životě se naučili nejvíce oceňovati nenahraditelný čas.
Přeji vám, pánové, aby se vám podařilo vychovati v tomto ústavě ten druh nezlomného, pracovitého, podnikavého čsl. technika, jakého potřebuje náš stát, aby jeho lid mohl užívati všeho krásna, milosti a bohatství naší milované vlasti i celého světa.
Vždycky mne ten baťovský zázrak okouzloval. Byl fascinující nejen svou dynamickou cílevědomostí, nejen neuvěřitelnou přeměnou chudého, kamenitého údolí Dřevnice v moderní průmyslové středisko přesahující nejen československý, ale i evropský průměr, nýbrž také příchutí zakázaného, tím, jak komunisté apriori odmítali úplně všechno, co se jménem a se značkou Baťa souviselo.
Okouzlil mne spis Jana A. Bati Budujme stát pro čtyřicet milionů obyvatel i jeho Spolupráce. Nad jejich stránkami jsem cítil, že tito geniální ševci a organizátoři práce patří do galerie velkých Moravanů, které naše země dala Československu, že patří do řady vynikajících osobností, kterými Morava – vedle Jana A. Komenského, Františka Palackého, Leoše Janáčka či Tomáše G.Masaryka – obohatila světovou historii a kulturu. Naplňovala mne nadšením hrdost a sebevědomí, s nimiž se oba hlásili ke svému povolání a noblesa, s niž se pohybovali ve velkém světě.
Fascinoval mne jejich plán na přeměnu prostých moravských chasníků ve zcela nové lidi úspěšné v životě. Nejlepší z nejlepších. Jejich Mladí mužové a Mladé ženy, kteří dokonale ovládají nejen své řemeslo, ale kteří jsou také vzdělaní, kteří jsou schopní hovořit několika světovými jazyky a kteří svoji firmu sebevědomě a úspěšně zastupují na všech kontinentech. A pokus s Tomášovem, který měl vychovávat gentlemany zvyklé pohybovat se zcela přirozeně v žaketu a s cylindrem na hlavě, stejně jako v montérkách u výrobního pásu v tovární hale, je zcela neuvěřitelný.
Jediné mi na tom všem vadilo.
Janova údajná spolupráce s Němci. Vždyť před válkou vystupoval jako uvědomělý Čechoslovák, ve dnech Mnichova se rozhodně zasazoval za obranu republiky. A pak byl najednou ochoten uvažovat o vysídlení našeho národa do Patagonie. Tak nám to alespoň líčila komunistická propaganda a tak jsem to od dětství slýchal ve škole. Mohlo mne napadnout, že je to lež nebo alespoň překroucená polopravda jako všechno, čím nás soudruzi bezmála půlstoletí krmili.
Nenapadlo mne to. Taky jsem nejen já, ale ani nikdo jiný v tomto státě neměl možnost přečíst si, jaké byly skutečné osudy vůdců Baťovy firmy za druhé světové války a co dělali po ní. To, co nám oficiální propaganda předkládala k věření, bylo neúplné, ideologicky překroucené, a hlavně – nepravdivé. Navíc jsme nemohli tušit, že nepravda o Janu Baťovi se začala říkat a psát ne až za komunistů, ale už dřív, ještě v období té podivné lidové demokracie po roce 1945, a vlastně ještě předtím, už za války, kdy byly podniky Jana Bati zapsány na černou listinu spojenců a kdy se jejich majitel znelíbil panu prezidentu Benešovi.
Najednou jsem dostal rukopis nejnovější knihy Miroslava Ivanova, té, kterou právě otevíráte. Ságu o životě a díle Jana A. Bati, jeho budovatelském úsilí, jeho boji o lidskou spravedlnost, jeho porážce a smutném konci. Rukopis byl pro mne velkým a radostným překvapením. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Zaskočil mne příval nových, naprosto nečekaných informací, odhalujících dosud zcela neznámé skutečnosti o historii našeho druhého zahraničního odboje. Informací dokreslujících osobnost prezidenta republiky Edvarda Beneše a podtrhujících její problematičnost. Zaplavily mne údaje o životě československého exilu po roce 1948, podávané rovněž ze zcela nečekaného úhlu. V tomto směru znamená kniha Miroslava Ivanova dokonce badatelský přínos, protože při jejím psaní využil úplně nových a dosud naprosto neznámých dokumentů z osobního archivu Jana A. Bati, které nejen objevil, vytěžil je pro své psaní, ale některé z nich rovněž publikuje v příloze a další připravil ke zveřejnění.
Miroslav Ivanov tak pokračuje v nejlepších tradicích literatury faktu, žánru, u jehož zrodu v Československu stál. Vždycky prosazoval zásadu, že dobré dílo literatury faktu má čtenáře zaujmout nejen svou formou, ale také nastolovat problémy, provokovat otázkami, často nezvyklými, a hledat na ně odpověď. A to se mu daří, nejen v této knize. Navíc je to strhující čtení. Miroslav Ivanov opět dokázal, že je skvělým spisovatelem a že ví, jak se čtenáře zmocnit a nepustit jej dřív, než dočte poslední stranu. Nezapře také, že sám – po tatínkovi Moravan – má tuto zemi rád a že o ni píše srdcem.
Přesto se čtenáře, když odloží Ivanovovu knihu o Janu Baťovi, zmocní smutek. To když si uvědomí ty promarněné možnosti, o něž byla naše země a její obyvatelé ochuzena. Je škoda, že historický vývoj šel tím směrem, kterým se ubíral. Baťovy závody sice existuji pořád, ve světě dál pracuje obuvnické impérium, nesoucí značku Bata. Ale ne Baťa, nýbrž Bata – bez háčku. Přestože jeho šéf stále dokonale mluví česky a rodina si je vědoma svých moravských a československých kořenů, je to dnes cizí podnik. Úkol, který si zakladatel firmy Tomáš i její rozmnožitel Jan vytkli, splněn nebyl: přetvářet obyvatele rodné země v nové lidi. Učit je práci a podnikání. Vést je k dokonalosti a úspěchu. Jejich priority jsou dnes jiné a vlastí té nejmladší generace Baťů jsou již cizí země.
Je to škoda a je to naše vina.
Brno, březen 1998 PhDr. Jiří Pernes
Výtah z předmluvy knihy Miroslava Ivanova „Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“
Miroslav Ivanov
Český spisovatel literatury faktu (* 10.4.1929 – + 23.12.1999) dovršil svou knihou „Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“ třetí desítku knih tohoto žánru.
Slovník českých spisovatelů (1995) uvádí: „Od počátku šedesátých let je jedním z nejvýraznějších autorů literatury faktu.“
Čs. biografický slovník (ČSAV – Akademie 1992) o něm poznamenává: „Patří k průkopníkům české literatury faktu.“
Jeho knihy byly přeloženy v USA, Velké Británii, Francii, Itálii, Německu, Rusku, Polsku, Bulharsku a Slovensku.
Když se před lety konala celosvětová soutěž o nejlepší knihu literatury faktu, dostala se jeho kniha „Atentát na Reinharda Heydricha“ do nejužší soutěže mezi poslední čtyři kandidáty.
Jen v České republice dosáhl počet výtisků jeho knih čísla přes 1 100 000.
„Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“ přináší absolutně nové a neznámé materiály, dosud nikdy nepublikované, které z různých úhlů seznamují čtenáře s bratry Baťovými a jejich osudy.