Rodičům – dětské otázky

„Děti jsou živé otazníky!“ slýcháme mnohdy a výrok má své oprávnění.

Často mnohá matka se táže, když vidí své dítě, růžolící a usměvavé odpočívající v postýlce: „Co asi z tohoto dítěte jednou bude?“

Žádný z rodičů a vychovatelů neví, jaké chyby a nadání si přinesl malý človíček do tohoto pozemského života, nikdo nemůže říci, zdali bude vyrůstat k potěše nebo bude trestem svých nejbližších. Jsou to však otázky, které jistě mohou znepokojit starostlivé srdce mateřské.

Zatím však nemáme mluvit o těchto otázkách. Nechceme se zabývat myšlenkami, které se v nás vynořují jako hádanky při pohledu na naše děti, nýbrž chceme věnovat pozornost tisícerým otázkám, které nepřetržitě vyvěrají, jako potůček z dětských úst.

Kolik má otázek čilé, živé dítě! Většinou má být objasněn základ, příčina všech jevů. Ono “Proč“? nemá konce. „Proč je v noci tma?“ – „Proč kvetou rostliny?“ – „Proč je neděle?“

Blaze tomu dítěti, které má matku, jež dovede odpovídat z bohatých pokladů opravdově milujícího, chápajícího srdce. A srdce nepoučuje a nezatěžuje moudrostmi, s nimiž si dětská mysl neví rady. Matka musí sestoupit k dítěti a s ním musí toto “Proč“ hledat.

Dítě velmi rychle vypozoruje, zdali matka, teta nebo někdo jiný z dospělých, ke kterému se důvěřivě obrátilo se svou otázkou, odpovídá jenom tak, aby se zbavil svého malého, obtížného tazatele. Vycítí, zdali tázaný své odpovědi skutečně věří nebo zdali něco říká s polovičním úsměškem, snad také s chytráckým mžouráním po jiných. Dětská důvěra, ve svém jádru dotčená, se zakalí, když ji něco podobného potká. Přihodí-li se to častěji, stává se dítě “uzavřeným“ a vychovatelé se táží znepokojeni nebo pohoršeni, jak se to mohlo stát.

Pravda, není vždycky tak snadné odpovídat na dětské otázky. A sotva jediný z dospělých chce připustit, že byl odpovědí přiveden do rozpaků. Tu si mnohý raději počíná tak, jako představená jisté školy, která na nepohodlné otázky svých žaček pravidelně vyjela: „Sedni si, jsi prostořeké děvče!“

Nepozorovaly děti, jaká je vlastně jejich učitelka? Nebylo by mnohem poctivější a proto i moudřejší, kdyby byla připustila: „To nevím, budu však o tom přemýšlet!“

Děti rostou. Již se vstupem do školy mění se otázky co do obsahu i co do druhu. Zatím co jedny se zabývají čistě hmotnými záležitostmi, chtějí na příklad vědět, proč je rádio jiné než telefon, jak vyhlíží lodní stroj, co zvučí ve varhanách, obracejí jiné své zájmy k přírodě. Vychovatelé mají vědět, proč má brouk šest noh, proč má osel dlouhé uši, zda doopravdy žijí skřítkové a trpaslíci atd.

Tyto otázky nelze odbýt několika prázdnými slovy; nanejvýš může matka odkázat na otce, který “něčemu takovému“ lépe rozumí.

Avšak, milá matko, uč se se svým dítětem! Poslouchej, když otec vysvětluje, abys při příští příležitosti byla schopna spolurozmýšlet. A nyní počíná se mladá duše probouzet, natahuje a protahuje se a dívá se kolem sebe ve světě. „Odkud přicházím?“ „Kam jdu?“

„Mami, je doopravdy Bůh?“ „Co bylo, než byl Bůh?“ Sotva jeden je mezi námi, který tuto otázku v nějaké formě neslyšel a který se jí nemusel zabývat.

Ano, musel se zabývat! Vy rodiče, vychovatelé, neberte odpověď na takové zvědavé otázky dítěte na lehkou váhu! Nechte se jimi zavést do hloubek své vlastní duše, ve které snad ještě žije vědění o Bohu, o nejvyšších děních. Rozdmýchejte v sobě malou jiskérku ve světlý plamen, který vás zjasní a zahřeje! Plamen sám dá Vašemu žití obsah, kterým život bude hoden prožit.

Střezte se však dávat svým dětem kamení místo chleba! Velké tázavé oči mládeže žebrají o Pravdu!

Pravda? Kde ji lze nalézt? Kdo dnes ještě ví, kde je skutečná Pravda? Máme tolik vyznání, sekt, “duchovědců“ a všichni uplatňují nárok, že oni jsou jedině správní. Kdo má v tísni každodenního života ještě čas hloubat o Pravdě? Kdo chce rozhodnout, co je pravé ze všeho, co se nám dostane k sluchu?

Neodsunujte takovými slovy to nejdůležitější pro vás a pro vaše děti stranou! Je tak snadné poznat Pravdu, neboť Pravda žije! Koluje, buší, tvoří a utváří! Zůstala od věčnosti až dodnes stejná, jediná v proměnách tohoto života nikdy se nezměnila. Co zní dnes tak, zítra jinak, co se dá jednou vykládat tak, jindy v jiném smyslu, není již Pravdou.

Vaše děti mají právo na Pravdu!

V této době, kdy hrozí zřícení hodnot, ke kterým se lidé dosud upínali, kdy počínají kolísat názory a pojmy, v této době mohou vaše děti požadovat, abyste jim dali do rukou pevnou oporu, která je bezpečně povede na jejich pozemské cestě: Pravdu.

Hledejte, bojujte, abyste ji sami našli, tuto drahocennou perlu. Nedejte se uchlácholit dutými, prázdnými slovy. Čím hlouběji se ponoříte do otázek svých dětí, tím lépe pro vás samotné.

Neříkejte: „Jsou právě věci, na které pozemský člověk nezná odpovědi. Snad ji nemá nalézt. Pravda usmrcuje. Každý má svou Pravdu.“

Usmrcuje-li Pravda, není to ta pravá, nýbrž jenom přelud. Pravda oživuje, povznáší a oblažuje. Usmrcuje jenom falešné, kde toto vystupuje proti ní, nikdy však ducha, duši člověka.

A není jediné otázky, která by zůstala člověku záhadou, když jen vážně chce. Jasné a otevřené leží cesty Boží a zákony Boží ve stvoření před námi. Jsou nám zjevné z nejmenších, tak jako z největších událostí. „Kdo hledá, najde,“ řekl Syn Boží. Jeho spasitelná slova platí ještě dnes.

Hledejte, vy rodiče a vychovatelé, s vážným úsilím, s poctivým srdcem, abyste měli co dávat, až se k vám vztáhnou ruce vašich dětí s otázkami! Pak pocítíte, že v dávání je blaženost!