Jak to všechno dopadne? Častá to otázka dnešních dnů. Odpověď nikdo nezná, i když… Některé věci se dají předpovědět podle toho, jak většina lidstva jedná. Proto bylo už dříve možné, že předpovědi některých proroků a vidoucích, se postupně vyplnily nebo vyplňují. Situace a reakce lidí na ně, se totiž stále opakují, takže není žádným zázrakem předpovědět, jaké možnosti nás čekají. Jak je už snad všem pochopitelné, co zaséváme, to sklízíme. Když zaseju kukuřici, tak nemůžu očekávat, že vyrostou jahody. I když u toho záhonu budu sedět od rána do večera, modlit se, meditovat a prosit, ať vyrostou jahody, tak se to prostě nestane. A v životě se pořád dokola divíme, že sklízíme „kukuřici“, když máme chuť na jahody, a ještě se rozčilujeme, když nám někdo radí, abychom zasadili konečně ty jahody a neseli pořád jen kukuřici. Vím, že je to úsměvné, ale paradoxně to tak funguje. Je to asi tak, jako když se bude někdo ptát na cestu do Brna, když vyjíždí z Hodonína. Nepochybně budu mít pravdu, když mu poradím, aby jel třeba směrem na Břeclav. Pak jej ovšem čeká několik dalších odboček a záleží na jeho rozhodnutí, kde a kam odbočí. Místo do Brna, může přijet do Břeclavi, Bratislavy, či Vídně. Má pak smysl mi nadávat, že jsem mu dal špatnou radu?
A tak je to s každým z nás. Každou chvíli dostáváme rady a upozornění, jak a kudy „jet“ tím naším životem, ale protože se nám to někdy nehodí, tak si to uděláme podle sebe a pak se divíme, že se stalo něco, co jsme nechtěli. Nemusí to ale být jen rady jiných. V našem nitru máme každý svého dobrého rádce – svědomí. Ve skutečnosti je to ta naše oživující podstata, náš duch. Jen se musíme naučit mu naslouchat. Říká se, že někteří nemají svědomí. Není to tak, mají ho všichni. Jen někteří ho už mají tak zasypané balastem, že jej neslyší a ani nevidí cestu vzhůru. Tak se odděluje dobro od zla.
Žijeme v takzvané dualitě, ale je třeba správně pochopit, co to znamená. Týká se to pozdějšího stvoření, ne Stvořitele samotného. Během mnoha tisíciletého vývoje vznikla představa o dvou protipólech: dobro a zlo. Tento názor předpokládá dvě střediska sil nebo vůle: dobré a špatné. Když je síla nebo bůh dobra, musí být i síla (bůh) zla. Že tomu tak není a nemůže být, je ale přece jasné z výstavby zákonů stvoření. Je jenom jedna tvůrčí síla: vůle Stvořitele (Boží) v jeho vyzařování. Tato síla může však vést i ke zlu a zničení, je-li falešně použita a využívána protichůdným (nesprávným) směrem. My máme tu moc tuto sílu (energii) ovládat a směrovat.
Pro představu, na vloženém obrázku je vpravo „postava“ obklopena světlým vyzařováním. Paprsek Světla a Síly z nejvyšších sfér ji zasahuje, obepíná, ve zvratném působení chtěné dobro podporuje a zvedá zpět ke svému původu. Vlevo je tatáž „postava“ s jasným a čistým jádrem, je však obklopena falešným (temným) vyzařováním. Paprsek světla shora, který přichází z téhož původu, zasahuje tělo a obkličuje ho, avšak ne ve zvratně působící podpoře dobra, nýbrž v pomalé, stále zesilující proměně ke chtěnému zlu. Tak se stává hutným a těžkým. Nenajde už cestu vzhůru, nýbrž sklouzne do nekonečné hlubiny, strhující přitom s sebou zvratným působením jádro, které obaluje.
Všechno totiž začíná už naším rozhodnutím. Činy pak následují. Ono se to dá u většiny lidí poznat celkem jednoduše. Pokud člověk chodí např. znechucený do práce, která ho netěší, nenaplňuje, nemá to žádný pozitivní výsledek. Pak sedí někde u piva nebo „hulí“ doma s flaškou kořalky, nadává u televize na celý svět atd. Co pozitivního přináší? Nic. Bude taky podle toho „odměněn“.
Naopak ten, kdo chce a něco tvoří, něco, co druhé pozitivně obohacuje, ten dává a bude mu mnohonásobně vráceno. Uklízečka, která dělá poctivě svou práci a s úsměvem se vrací domů, stejně jako generální ředitel, který poctivě zase plní tu svou, a přitom nezanedbává i svůj osobní růst, pak oba tvoří a jsou oba na správném místě. Stejně tak je platný malíř pokojů i malíř obrazů, plných krásy. Básník, jehož verše nás chytí za srdce, hudební skladatel, když se nám při jeho hudbě chce tančit nebo nám dojetí tečou slzy, kuchařka, která s láskou připraví jídlo, a tak bych mohl donekonečna pokračovat.
Z takových lidí je to i cítit. Oni vyzařují tu zvláštní energii, která nás mnohdy přitahuje, cítíme se v jejich blízkosti dobře. Dokonce i tehdy, když jsou zdánlivě přísní – přesnější je spravedlivě přísní. Nepřetvařují se, nejsou falešní, ani lhostejní. Zůstávají sví, a i v té přísnosti jsou laskaví, protože Láska-ví. Samozřejmě že ti, kteří nesnesou tuto láskyplnou pozitivní energii, budou od takových světlých duchů utíkat do své temnoty. Světlo a pravda jim vadí. Budou spřádat plány, jak škodit, protože nic lepšího nedovedou.
Pokud se tedy naladíme na tu vlnu, která je plná citu, pak se náš duch vznáší, protože mu otvíráme cestu vzhůru. To je první schod do alfa hladiny, kde zpomalujeme práci „předního“ mozku a začíná víc pracovat naše nitro a mozek „zadní“. V této hladině se probouzí schopnost více si pamatovat slova, myšlenky, obrazy. Více vnímat citem. Některá hudba nám k tomu napomáhá. Podobným způsobem vstupujeme třeba i do meditace, která, je-li správně pochopena, není ničím jiným, než děkovnou modlitbou našeho nitra Stvořiteli.
Často se říkává, že cesta do pekel bývá dlážděná dobrými skutky. Jak je to možné? Vždyť to přece nemá logiku! A přesto se to děje tak často, že je to až neuvěřitelné. Ano, ve jménu dobra mnohdy pácháme špatnosti, ve jménu dobra a samotného Boha, dokonce vraždíme. Dokud člověk nepozná, jak fungují zákony ve stvoření, tak mnohdy činí věci, které mu víc škodí, než pomáhají. Díváme se mnohdy s odporem na hrůzy středověku, na mučení lidí a nechápeme, jak někdo mohl být vůbec schopen něco tak hrůzného dělat. Ale byli jsme to my sami v různých dobách, kdy jsme se na tom možná i podíleli. Díváme se na hrůzy válek a vraždění „nevinných“, ale byli jsme to zase my, kdo v té době možná taky něco podobného dělal. Lidé se prostě nezměnili, pořád hledají všechno možné, jen ne pravdu a sami sebe. Vidíme to všude kolem. Dnes už nikdo nikoho netýrá, jak ve středověku, ale jsou daleko horší psychické praktiky týrání, vyhrožování, uplácení atd. Pravda a láska, kterou má skoro každý v ústech, má jen pachuť špatně vyvezené jímky. Mnohdy si myslíme, jak děláme dobře a ve skutečnosti je to pravý opak. Nejsmutnější na tom ovšem je, že to mnozí ani neumí rozpoznat.
Stačí to jen promítnout do jednoduchých příkladů. „Co dáme dědovi k narozeninám?“ přemýšlí např. děti a vnuci. „Kouří, tak mu dáme karton cigaret, taky nějakou flašku, rád se napije a papuče…“. To se bude děda mít. Z 60 let kouření už je vyuzený, jak makrela, babka mu každou chvíli nadává, že moc pije a papuče už se do skříně ani nevejdou, protože je dostává dvakrát za rok a nestačí je vynosit. Tak jsme tedy projevili „lásku“ k bližnímu a máme do dalších vánoc pokoj. 🙂 A co jsme vlastně udělali? Opravdová láska dává druhému to, co mu prospívá, ne to, co se mu líbí. Dědovi neprospívá ani jeden z dárků i když se mu budou asi líbit. Obzvlášť cigarety a pití. Podpořili jsme tím špatnost a část viny padá na naši hlavu. Nejde o to, že bychom ho snad měli přesvědčovat o škodlivosti kouření a pití. Na to už stejně většinou neslyší. Ale neměli bychom aktivně podporovat negativní věci. Tak to byl jen takový humorný příklad, ovšem v tomto duchu se nese řada našich činů. Chováme se tak mnohdy v rodinách, mezi přáteli, v práci. Faleš a přetvářka je na denním pořádku, že už se nám to zdá skoro normální. Ale není to normální. Je to jen smutná šeď a barva kalné žluti, bez laskavosti ducha.
Abych nebyl jen jako suchar a mravokárce, tak je samozřejmě řada dobrých věcí, které každý z nás skutečně dělá. Úsměvem počínaje, přes radostné tvoření, až po lásku k bližním, kterou umíme projevit, zvláště když nám přímo září ze srdce.
Ano, září – to je to, co vyvěrá z našeho ducha a co prosvětluje celou naši osobnost. Záře, která se barevně vlní. To je vyzařování našeho těla, resp. jeho jednotlivých čaker, jak se pak promítnou do našeho ochranného obalu. Tak se dají rozpoznat zralí a méně zralí duchové. Člověk může mluvit, jak chce, dělat, co chce, vždy ho prozradí jeho vyzařování. Je pak hned jasné, zda je to upřímné nebo jen pouhý kalkul. Vyzařování ducha se projevuje vyzařováním celého člověka. Ač pro většinu neviditelné, přece působící na své okolí.
Zářením je prodchnuto vše. Zářením je přenášena energie života do každé drobnosti, do každého detailu. Nedávno jsem zahlédl na facebooku podivný slogan, že „jen díky tmě můžeme poznat světlo“. Jak smutné, mylné a zavádějící tvrzení. Tmu pro život nepotřebujeme, světlo ano. Tma je jen nedostatek světla, sama o sobě nemůže existovat, protože nemá zdroj. Zdroj má jen Světlo, a to se rozlévá a proniká v barevných tónech celým stvořením.
Člověkem taktéž proniká a záleží na něm, jak s ním naloží. Směrujme tedy tu božskou, životodárnou energii správným směrem, pak budeme povznášet sebe i okolí a nepřijdeme k žádné újmě.
VI
