V jedné krajině na Východě žil před dvěma tisíci roky mladý blázen. Jako každý blázen snil i on o tom, že jednou bude moudrým. Miloval hvězdy a nikdy ho neunavilo je pozorovat. A tak se stalo, že jedné noci neobjevili novou hvězdu jen králové Kašpar, Melicha a Baltazar, ale také tento blázen.
„Ta nová hvězda je jasnější než ostatní“, pomyslel si. „To bude ta Královská hvězda – narodil se nový král! Chtěl bych mu nabídnout své služby, vždyť jako každý král bude potřebovat určitě nějakého blázna. Vydám se na cestu a budu ho hledat a Hvězda mě povede.“
Dlouho přemýšlel, co by mohl novému králi přinést jako dar, ale kromě své bláznovské čepice, zvonkohry a jedné květiny neměl nic, co by mohl darovat.
I tak se však vydal z domova na cestu.
První noc ho Hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam našel dítě, které bylo chromé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. „Ach“, pomyslel si blázen, „dám tomu dítěti svou bláznovskou čepici. Potřebuje ji víc než král.“
Dítě si čepici nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo. To bláznovi úplně stačilo místo díků.
Druhou noc ho Hvězda zavedla do krásného paláce. Tam našel dítě, které bylo slepé. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. „Ach“, pomyslel si blázen, „dám tomu dítěti svou zvonkohru, potřebuje ji víc než král.“
Dítě zvonkohru radostně rozehrálo a šťastně se rozesmálo. Bláznovi to místo poděkování úplně stačilo.
Třetí noc ho Hvězda zavedla do zámku. Tam našel dítě, které bylo hluché. Plakalo, protože si nemohlo hrát s ostatními dětmi. „Ach“, pomyslel si blázen opět, „dám tomu dítěti svoji květinku, vždyť ji potřebuje víc než král.“
Dítě si květinku vzalo a šťastně se zasmálo. To bláznovi úplně postačilo namísto poděkování.
„Teď mi už nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat, bude lepší, když se vrátím domů“, pomyslel si blázen. Avšak když se podíval na oblohu Hvězda stála na jednom místě a zářila tak jasně. Jasněji než kdykoli předtím. A v tom uviděl cestičku k nějaké stáji uprostřed pole.
Před stájí potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále.
Ten ležel v jesličkách – malé, bezbranné dítě. Marie, která chtěla právě na slámu rozložit čisté plenky, se bezradně rozhlédla a hledala pomoc. Nevěděla, kam by dítě položila. Josef zrovna krmil oslíka, a i všichni ostatní měli plné ruce darů. Tři králové donesli zlato, kadilo a myrhu, pastýři vlnu, mléko a chleba. Jen blázen tu stál a ruce měl prázdné. Marie, plná důvěry, položila tedy dítě do jeho náruče.
Tak našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. A také najednou věděl, že svou bláznovskou čepici, zvonkohru a květinu rozdal dětem proto, aby měl v náručí místo pro Dítě, které mu nyní s úsměvem darovalo moudrost, po které tak toužil.
