Jsou rozpory v názorech, které chtějí vysvětlit podstatné jádro lidí. Je to následek chorobného velikášství pozemšťanů, kteří se opovážlivě chlubí, že jejich podstatné jádro je Božské!
Podívejte se jen na lidi! Můžete v nich najít Božské? Toto pošetilé tvrzení museli bychom označit jako rouhání, protože znamená snižování Božského.
Člověk nemá v sobě ani prášku Božského!
Tento názor je jen chorobná domýšlivost, jejíž příčinou je jen vědomí nemožnosti pochopení. Kde je člověk, který může poctivě říci, že se mu taková víra stala také přesvědčením? Kdo jde vážně do sebe, musí to popřít. Zřejmě cítí, že je to jen touha a přání mít v sobě Božské. Že však to není jistota! Mluví se zcela správně o Božské jiskře, kterou má člověk v sobě. Tato jiskra Boží je však duch. Duch není však částí Božství.
Výraz jiskra je zcela správné označení. Jiskra se vyvíjí a vyšlehne, aniž s sebou bere nebo v sobě nese něco z podstaty zploditelovy. Tak i zde. Božská jiskra sama není částí Boha.
Kde se objevují takové chyby již vzhledem k původu nějakého bytí, tam musí selhat celý postup! Když se staví na špatném základě, musí jednou celá stavba zakolísat a spadnout.
Jen Božské je nade vším stvořením.
Bůh sám, prapůvod všeho bytí a života, je Božský, jak již slovo označuje. Avšak člověk, jak není konečně neznámo, je stvořen z jeho ducha! –
Člověk není tedy přímo z Boha, nýbrž z jeho ducha! Božské a duchovní není jedno, neboť duch je vůle Boží. Jen z této vůle povstalo první stvoření, ne však z Božského! Přidržme se přece tohoto prostého faktu, který dává možnost lepšího pochopení.
Představme si jednou k porovnání vlastní vůli. Ta je akt, ale ne kus člověka. Jinak musel by se člověk časem rozplynout ve svých mnohonásobných činech vůle. Nic by z něho nezbylo.
Ne jinak také u Boha! Jeho vůle stvořila ráj! Ale jeho vůle je duch, který se označuje jako „Duch Svatý“. Ráj byl také jen dílo ducha, ne kus jeho samého. V tom je nové odstínění směrem dolů. Tvůrčí Svatý Duch, tedy živá vůle Boží, neztratil se ve svém stvoření. Také do něho nevložil kus ze sebe, nýbrž zůstal zcela mimo stvoření. To říká již bible zcela jasně a zřetelně slovy: „Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Ne Bůh ve své vlastní osobě! To je konečně rozdíl! Člověk nemá tedy v sobě nic z Ducha Svatého, nýbrž jen z Ducha, který je dílem, aktem Ducha Svatého.
Místo aby se lidé zabývali tímto faktem, chtějí tu již vší silou vytvořit mezeru. Myslete jen na známý názor o prvním stvoření, na ráj! Měl nezbytně být na této zemi! Malý lidský duch stáhl tím dění nutných milionů let do svého úzkého okruhu omezeného prostorem a časem a člověk postavil sebe jako střed a osu všeho světového dění. Následek toho byl, že tím ihned ztratil cestu ke skutečnému východisku života. Místo této jasné cesty, kterou nemohl již přehlédnout, musela se v jeho náboženských názorech najít náhrada, nechtěl-li sebe sama označit jako původce celého bytí a života a tím jako Boha. Tuto náhradu poskytoval mu dosud výraz „víra“! A na slovo „víra“ stůně od té doby celé lidstvo! Ba ještě více. Nepochopené slovo, které mělo nahradit všechno ztracené, stalo se úskalím, které přivodilo úplné ztroskotání!
S vírou spokojí se jen každý lenoch. Je to také víra, na které se mohou zachytnout posměváčkové. Slovo „víra“, nesprávně vykládané, je břevno, které se dnes jako překážka klade lidstvu na cestu k dalšímu postupu.
Víra nemá být pláštíkem, který velkomyslně zakrývá všechnu lenost v myšlení a klade se na lidského ducha s příjemnou ochromivostí jako spavá nemoc! Víra se má ve skutečnosti stát přesvědčením. Ale přesvědčení vyžaduje život a nejbystřejší zkoumání!
Kde zůstává jen jediná mezera, jediná nerozřešená hádanka, tam se stává přesvědčení nemožností. Žádný člověk nemůže proto mít pravou víru, dokud v něm zůstává jediná otázka nerozřešena.
Již slovo „slepá víra“ poukazuje na něco nezdravého!
Víra musí být živá, jak již kdysi vyžadoval Kristus. Jinak nemá účel. Avšak životnost znamená pohyb, úvahu a zkoumání! Ne tupé přijímání cizích myšlenek. Slepě věřit, znamená přece zřejmě nechápat. Co však člověk nechápe, nemůže mu také duchovně přinést užitku, protože nechápáním nemůže se to v něm probudit k životu.
Ale to, co v sobě úplně neprožije, to si také nikdy neosvojí. Avšak jen to, co si osvojí a přivlastní, nese ho vzhůru.
Konečně nemůže také nikdo překročit cestu a jít kupředu, zejí-li v cestě velké trhliny. Člověk musí se duchovně zastavit tam, kde nevěda, nemůže dál. Tento fakt je nezvratný a také lehce pochopitelný. Kdo chceš tedy duchovně kupředu, probuď se!
Ve spaní nemůže nikdo jít cestou ke Světlu Pravdy! Také ne s páskou nebo závojem před očima.
Stvořitel chce mít své lidi ve stvoření vidoucí. Ale vidoucí znamená vědoucí! A k vědění se nehodí slepá víra. V takové je jen lenost a pohodlnost myšlení, ale žádná velikost!
Výsada schopnosti myšlení přináší člověku také povinnost zkoumání.
Aby tomu všemu ušli, snížili lidé z pohodlnosti velikého Stvořitele prostě tak, že mu jako důkaz všemohoucnosti připisují činy libovůle.
Kdo chce jen poněkud myslet, najde v tom nutně velikou chybu. Čin libovůle podmiňuje možnost úchylky od stávajících přírodních zákonů. Ale kde se může dít něco takového, tam chybí dokonalost. Neboť kde je dokonalost, tam nemůže být změny. Tím se mylně u veliké části lidstva všemohoucnost Boží znetvořuje tak, že by ji hlouběji myslící člověk považoval za důkaz nedokonalosti. A v tom je kořen mnohého zla.
Vzdejte Bohu úctu dokonalosti! Pak najdete v ní klíč k nerozřešeným záhadám všeho bytí. –
Mysticismus nemá žádného oprávnění v celém stvoření! Ve stvoření není pro něj místa. Vždyť před lidským duchem má ležet vše jasně a bez mezer až daleko zpět k jeho původu. A tato oblast obsahuje celé stvoření. Jen to, co je nad tímto stvořením, jen Božské samo, musí zůstat každému lidskému duchu nejsvětějším tajemstvím, protože je to nad jeho původem, který je ve stvoření. Proto také člověk nikdy nepochopí Božské. Ani při nejlepší vůli a s největším věděním. V této nemožnosti pochopení všeho Božského je však pro člověka nejpřirozenější dění, jaké jen možno si myslet. Jak známo, nemůže nic přesahovat složení svého původu. Ani duch člověka ne! Ve složení jiného druhu je vždy hranice. A Božské je úplně jiné podstaty než duchovní, ze kterého pochází člověk.
Například zvíře nemůže nikdy, ani v nejdokonalejším duševním vývoji, stát se člověkem. Z jeho bytostnosti nemůže za žádných okolností vykvést duchovno, které rodí lidského ducha. Ve složení všeho bytostného chybí duchovní základ. Právě tak člověk, vzešlý z části duchovního stvoření, nemůže se nikdy stát Božským, protože v duchovním není druh Božského. Lidský duch může se vyvinout až k dokonalosti nejvyššího stupně, musí však přesto zůstat vždy duchovní. Nemůže přes sebe dostoupit do Božského. Jiná podstata tvoří zde přirozeně nikdy nepřekročitelné omezení a hranici směrem vzhůru. Hmotnost při tom nijak nespolupůsobí, protože nemá žádného vlastního, skutečného života. Slouží vždy jen jako obal a je formována a puzena duchovním a bytostným.
Nesmírná oblast ducha prochází celým stvořením. Člověk může, má a musí je proto plně poznat a pochopit! A svým věděním bude v tomto stvoření panovat. Avšak panovat a vládnout, třeba nejpřísněji, znamená v pravém pochopení jen sloužit! –
Tak je tomu ve stvoření, tak i v člověku samotném. Člověk patří ke stvoření jako jeho část!
