SVĚT!

Užívá-li člověk tohoto slova, vyslovuje je často bezmyšlenkovitě, aniž by si při tom tvořil obraz, jaký tento svět, jím jmenovaný, vlastně je. Mnozí, kteří se snaží představit si při tom něco určitého, vidí v duchu nesčetná světová tělesa různého utváření a velikostí, spořádaná ve sluneční soustavy, kroužit vesmírem svými vykázanými drahami. Vědí, že je možné spatřovat stále nová, a více světových těles, čím ostřejší a dalekosáhlejší se tvoří nástroje. Průměrný člověk vezme pak zavděk slovem „nekonečnost“, čímž u něho vzniká omyl falešné představy.

Svět není nekonečný. Je to stvoření, tedy dílo Stvořitele. Jako každé dílo, stojí toto dílo vedle Stvořitele a jako takové je omezeno.

Tak zvaní pokrokovci jsou často hrdi na poznání, že Bůh spočívá v celém stvoření, v každé květině, v každém kameni, že hybné přírodní síly jsou Bůh. Nazývají Bohem všechno to nezbadatelné, co cítí, ale čeho ve skutečnosti nelze pochopit. Trvale působící prasíla, věčně sám v sobě se znovu vyvíjející zdroj síly, bezbytostné Prasvětlo. Považují se za velmi pokročilé ve vědomí, že nacházejí Boha všude jako hybnou sílu, která stále působí k dokonalosti jako k jedinému cíli vývoje a proniká vším tak, že se s ním všude setkávají.

To však je správné jen v jistém smyslu. Setkáváme se v celém stvoření jen s jeho vůlí, a tedy s jeho duchem, s jeho silou. On sám stojí vysoko nad stvořením. Stvoření, jakožto jeho dílo, jako projev jeho chtění, je již svým původem vázáno na nezměnitelné zákony vznikání a rozkladu. Vždyť to, co nazýváme přírodními zákony, je tvůrčí vůle Boha, která si trvalým působením světy tvoří a opět je ruší. Tato tvůrčí vůle je jednotná v celém stvoření, k němuž patří i svět jemnohmotný a hrubohmotný jako jediný celek. Toto celkové stvoření je jako dílo nejen ohraničeno, jako každé jiné dílo, nýbrž je také pomíjející. Bezpodmínečná a nepošinutelná jednotnost prazákonů, tedy pravůle, přináší s sebou to, že se i v nejmenším a nejnepatrnějším ději na hrubohmotné zemi odehrává vždy přesně všechno tak, jako se to musí dít při každém dění, tedy i při největších a nejmocnějších událostech v celém stvoření a jako i ve tvoření a vytváření samotném.

Strohá forma pravůle je prostá a jednoduchá. Jakmile ji jednou poznáme, najdeme ji pak snadno ve všem. Spletitost a nepochopitelnost tak mnohých dějů tkví jen v tom, že do sebe mnohonásobně zasahují okliky a postranní cesty, které vytvořili lidé svým různým chtěním.

Dílo Boží, svět, je tedy jako stvoření podroben dokonalým Božským zákonům, které si ve všem zůstávají stejné. Svět z nich také vznikl a je proto také ohraničen.

Umělec je na příklad také ve svém díle, ztrácí se v něm, a přece stojí jako osobnost vedle tohoto díla. Jeho dílo je ohraničené a pomíjivé, jeho dovednost však proto ještě ne. Umělec, tedy tvůrce díla, může zničit své dílo, ve kterém je jeho chtění, aniž je tím sám dotčen. Zůstává přesto vždy ještě umělcem. Umělce poznáváme a nacházíme v jeho díle a stává se nám blízkým, aniž je třeba, abychom ho viděli osobně. Máme jeho díla, ve kterých je jeho chtění a to na nás působí. Vychází nám v nich vstříc, a přece může při tom žít daleko od nás pro sebe.

Samostatně tvořící umělec a jeho dílo dávají nám matný odlesk poměru stvoření ke Stvořiteli.

Věčný a bez konce, tedy nekonečný, je jen koloběh stvoření v trvalém vzniku, zániku a znovuvytváření.

V tomto dění vyplňují se také všechna zjevení a proroctví. Na konec se v něm také pro zemi vyplní „poslední soud“!

Poslední, konečný soud nadejde jednou pro každé světové těleso, ale neděje se tak současně v celém stvoření.

Je to nutný pochod v každé dočasné části stvoření, která ve svém koloběhu dospěje k bodu, na kterém musí začít její rozklad, aby se na další cestě mohla znovu vytvořit.

Tímto věčným koloběhem není míněn oběh Země a jiných hvězd kolem jejich sluncí, nýbrž veliký, mocnější okruh, ve kterém se nutně pohybují všechny sluneční soustavy a při tom v sobě konají ještě své vlastní pohyby.

Bod, na kterém začne rozklad každého světového tělesa, je přesně stanoven zase jen na základě důslednosti přírodních zákonů. Je to zcela určité místo, na kterém se postup rozkladu rozvíjet musí, neodvisle od stavu dotyčného světového tělesa a jeho obyvatel. Nezadržitelně žene koloběh každé světové těleso k tomu, aby bez odkladu vyplnila se hodina rozpadnutí, které jako vše ve stvoření je ve skutečnosti jen proměnou, jež znamená příležitost k dalšímu vývoji. Pak je tu hodina „bud“ – anebo“ pro každého člověka. Buď se povznese vysoko ke Světlu, usiloval-li k duchovnu, nebo zůstane připoután ke hmotě, na které lpí, pakli z přesvědčení považuje jen hmotné za cenné. V takovém případě nemůže se v zákonitém důsledku vlastního chtění povznést nad hmotu a bude s ní pak na posledním kusu cesty stržen do rozkladu. To je pak duchovní smrt. Je to jako vymazání z knihy života. Tento o sobě zcela přirozený děj označuje se také jako ,,věčné zatracení“, protože člověk takto stržený do rozkladu nutně „přestává existovat“, rozpráší se a smísí s prasemeny, které i po rozkladu napájí duchovními silami. Nebude se již nikdy moci stát ,,osobností“. Je to to nejhroznější, co člověka může stihnout. Platí za „zavržený kámen“, který není k potřebě pro duchovní stavbu a musí proto být rozemlet.

Toto odloučení ducha od hmoty na základě zcela přirozených dějů a zákonů je tak zvaný poslední soud, který je spojen s mocnými převraty a proměnami.

Že tento rozklad nenastane v jediný pozemský den, je každému lehce srozumitelné. Vždyť ve světovém dění je tisíc let jako jeden den.

Ale jsme nyní uprostřed začátku tohoto období. Země přichází nyní k bodu, na kterém se uchyluje od dosavadní dráhy, což se nutně velmi ucítí také hrubohmotně. Potom začne i ostřejší rozlišování mezi všemi lidmi, které se v poslední době již připravovalo, ale projevovalo se dosud jen ,,v názorech a přesvědčeních“.

Každá hodina pozemského života je proto drahocennější než kdykoliv jindy. Kdo opravdu hledá a chce se učit, nechť se vytrhne se vším úsilím z nízkých myšlenek, které ho nutně poutají k pozemskému. Jinak vydává se v nebezpečí, že zůstane lpět na hmotě a že s ní bude stržen do úplného rozkladu. Ale ti, kdo usilují ke Světlu, budou se znenáhla uvolňovat od hmoty a vznesou se na konec do vlasti všeho duchovního.

Pak je konečně dovršeno rozštěpení mezi Světlem a temnotou a soud je naplněn.

Svět, tedy celé stvoření, při tom nezahyne. Světová tělesa budou do rozkladného procesu stržena teprve tehdy, až jejich koloběh dospěje k bodu, na kterém má pro ně začít rozklad a tím i předchozí třídění. Začátek toho je pro zemi již v činnosti. Záhy povalí se vše obrovskými kroku kupředu.

Provedení soudu stane se přirozeným působením Božských zákonu, které od prapočátku stvoření v něm spočívají, stvoření samo způsobily a dnes jako v budoucnosti nezdolně nesou vůli Stvořitelovu. Ve věčném koloběhu je trvalé tvoření, rozsévání, uzrávání, žeň i rozklad, aby změnou spojení ve svěží posile nabývalo opět nových tvarů, které pak jdou vstříc nejbližšímu novému koloběhu.

Při tomto koloběhu stvoření je možné si představit obrovskou nálevku nebo obrovskou dutinu jemnohmotného druhu, ze které v nezadržitelném proudu trvale vytryskují právě tak jemnohmotná prasemena, která v krouživých pohybech usilují o nové spojení a vývoj. Přesně tak, jak to již zná a správně zaznamenala věda. Třením a zhušťováním utvářejí se husté mlhoviny, které se stávají hrubohmotnými. Z těchto mlhovin tvoří se pak světová tělesa, která se působením nezvratných zákonů v naprosté důslednosti seskupují ve sluneční soustavy, krouží samy v sobě a v seskupení nutně následují veliký koloběh, který je věčný. Jako v dění, které je viditelné pozemskému oku, následuje ze semene vývoj, útvar, zralost a sklizeň nebo zánik, který s sebou přináší proměnu a rozklad k dalšímu vývoji, jako je tomu při tělech rostlin, zvířat i lidí, právě tak je to při velikém dění světovém. Hrubohmotně viditelná světová tělesa, která nesou kolem sebe mnohem větší, jemnohmotné, tedy pozemskému oku neviditelné okolí, jsou ve svém věčném koloběhu podrobena témuž dění, protože v nich vládnou tytéž zákony.

Základního semene nemůže popřít ani nejfanatičtější pochybovač a přece tohoto semene nemůže spatřit žádné smrtelné oko, protože je z jiné látky, z „onoho“ světa. Jmenujme ho jen klidně opět jemnohmotné.

Není také zatěžko pochopit, že svět, který se z něho vytvořil nejdříve, je přirozeně stejně jemnohmotný a pozemským zrakem nepoznatelný. Teprve později z něho vzniklá další nejhrubší sraženina, která vzniká z jemnohmotného světa a je od něho odvislá, vytváří znenáhla svět hrubohmotný s jeho hrubohmotnými těly. Teprve to lze pozorovat od nejmenších počátků pozemskýma očima, po případě hrubohmotnými pomůckami těchto očí. Nechť se již jedná o molekuly, elektrony nebo cokoliv jiného, bude to vždy patřit jen k nejhrubším sraženinám jemnohmotného světa, který dávno před tím měl již své hotové útvary a svůj život.

Ne jinak je tomu s obalem vlastního člověka v jeho duchovní podstatě, o čemž ještě promluvím. Na jeho pouti různotvárnými světy musí jeho roucho, plášť, slupka, tělo nebo nástroj, lhostejno, jak chceme jmenovat tento obal, být vždy stejného druhu látky, jako je dočasné okolí, do něhož vstupuje, aby ho používal jako ochranu a nutnou pomůcku, chce-li mít možnost v tomto okolí přímo se projevovat. Protože hrubohmotný svět vzniká z jemnohmotného a je od něho odvislým, vyplývá z toho také zpětné působení všeho dění ve světě hrubohmotném na svět jemnohmotný.

Toto velké jemnohmotné okolí bylo stvořeno z prasemene, koná současně s hrubohmotným věčný koloběh a na konec bude s ním vstřebavě spoluvehnáno do zadního konce zmíněné již obrovské dutiny, kde se děje rozklad, aby na druhé straně bylo opět jako prasemeno vypuzeno k novému koloběhu. Je to jako při činnosti srdce a oběhu krve v lidském těle. Tato nálevka nebo dutina je jako srdce stvoření. Rozkladný proces stihne tedy veškeré stvoření, také i jeho jemnohmotnou část, protože všechno se opět rozloží v prasemeno, aby se vytvořilo znovu. Nikde není tu žádné libovůle, ale všechno vyvíjí se ze samozřejmé důslednosti prazákonů, které jiné cesty nepřipouštějí. Na jistém bodu velikého koloběhu nadchází tedy pro všecko stvořené, hrubohmotné i jemnohmotné, okamžik, kdy se rozkladný proces samostatně připravuje ve vytvořeném a konečně propuká.

Tento jemnohmotný, svět je místem přechodného pobytu pozemsky zesnulých, je tak zvaným záhrobím. Toto záhrobí je těsně spojeno se světem hrubohmotným, který k němu patří a tvoří s ním jeden celek. V okamžiku odloučení vchází člověk se svým jemnohmotným tělem, které nosil již s tělem hrubohmotným, pokud byl na zemi, do stejnorodě jemnohmotného okolí hrubohmotného světa, zatím co hrubohmotné tělo zanechává zde. Tento jemnohmotný svět, „onen svět“, který patří ke stvoření, je podroben těmže zákonům trvalého vývoje a rozkladu. S nastavším rozkladem následuje pak rovněž zcela přirozenou cestou třídění duchovna od hmoty. Podle duchovního stavu člověka ve hrubohmotném tak jako v jemnohmotném světě musí se duchovní člověk, vlastní „já“ buď vznést vzhůru, nebo zůstat připoután ke hmotě. Vážná snaha po Pravdě a Světle a spojená s tím přeměna učiní každého jednotlivce duchovně čistším a tím i světlejším tak, že ho tato okolnost přirozeně víc a více uvolňuje od hrubé hmotnosti a přiměřeně stupni jeho čistoty a lehkosti musí ho hnát do výše. Ten však, kdo věří jen ve hmotu, váže se tak sám svým přesvědčením na hmotu, zůstává k ní připoután a nemůže proto být nesen vzhůru. Samochtěným rozhodnutím každého jednotlivce nastává tedy třídění mezi tím, kdo usiluje ke Světlu, a tím, kdo je poután temnotami. To vše děje se podle stávajících přirozených zákonů duchovní tíže.

Toto roztřídění a oddělení je poslední soud!

Tím se ujasňuje, že jednou v očistném procesu tak zvaného záhrobí nadejde skutečný konec i pro možnost vývoje pozemsky zesnulých. Poslední rozhodnutí! Lidé v obou světech jsou buď tak dalece zušlechtěni, že mohou být povzneseni k oblastem Světla, nebo zůstávají podle vlastního chtění ve svém nízkém druhu spoutáni a tím jsou konečně svrženi do „věčného zatracení“. To znamená, že budou s hmotou, od které se nemohou odtrhnout, strženi do rozkladu, protrpí rozklad bolestně s sebou a přestanou být osobnostmi. Budou rozptýleni ve větru jako plevy, rozpráší se a tím budou vymazáni ze zlaté knihy života.

Tento tak zvaný poslední soud je tedy rovněž děj, který se působením zákonů, jež nesou stvoření, odehrává zcela přirozeným způsobem tak, že jinak by to nastat nemohlo. Člověku dostává se tím vždy jen ovoce toho, co sám chtěl a co si tedy přivodil svým přesvědčením.

Vědění, že všechno, co se ve stvoření děje, vyvíjí se, rozuzluje a vyčerpává samo v nejpřísnější důslednosti, že vodítko pro své osudy tvoří lidé sami svým přáním a chtěním, že Stvořitel zkoumavě nezasahuje, aby odměňoval nebo trestal, to vše nezmenšuje velikost Stvořitelovu, ale může dát jen podnět, abychom si ho představovali mnohem vznešenějšího. Velikost spočívá v dokonalosti jeho díla a ta nutí k úctyplnému pohledu vzhůru. Největší láska a nejneúplatnější spravedlnost je nutně a bez rozdílu v nejmocnějším tak jako v nejmenším dění. Veliký je i člověk, postavený jako takový do stvoření, jako pán svého osudu! Může se svou vůlí povznést vzhůru z tohoto díla a přispívat tak k jeho vyššímu rozvoji, anebo může je strhnout dolů a zaplést se v něm tak, že se více nevyplete a jde s ním vstříc rozkladu, nechť v hrubohmotném nebo jemnohmotném světě. Rozbijte pouta všech nízkých pocitů! Je nejvyšší čas! Blíží se hodina, kdy lhůta k tomu uplyne! Probuďte v sobě touhu po čistém, opravdovém, ušlechtilém!

Vysoko nad věčným koloběhem stvoření vznáší se uprostřed jako koruna „modrý ostrov“, luhy blažených, očištěných duchů, kteří smí již prodlévat v oblastech Světla. Tento ostrov je odloučen od světa. Není proto také zúčastněn na koloběhu, ale vzdor své výši nad kroužícím stvořením tvoří jeho oporu a je středem vycházejících duchovních sil. Je to ostrov, který na svých výšinách nese proslavené město zlatých ulic, nebeský Jerusalem. Zde již nic není podrobeno změně. Není se třeba obávat žádného posledního soudu. Ti, kdo tam mohou prodlévat, jsou „doma“. A na posledním, nejvyšším vrcholku tohoto ostrova, nepřístupen krokům nepovolaných stojí … hrad Grálu, tak často jmenovaný v básních.

Opředen pověstmi, jako touha nesčíslných, stojí tam ve světle nejvyšší nádhery a skrývá svatou nádobu, symbol čisté lásky Všemohoucího: Grál!

Nejčistší z duchů, kteří stojí nejblíže trůnu Nejvyššího, jsou ustanoveni jako strážci. Oni jsou nositeli Božské lásky v její nejčistší formě. Tato láska jeví se však podstatně jinou, než jak si ji představují lidé na zemi, přesto že ji prožívají denně a každou hodinu. Tento hrad tvoří bránu ke stupňům trůnu Nejvyššího. Nikdo nemůže se dostat ke stupňům trůnu, kdo neprošel hradem Grálu. Přísná je stráž před zlatou branou, břitká a neúprosná, aby byla zachována čistota Grálu. Tak, aby z něho mohlo se rozlévat požehnání na všechny hledající.

Skrze zjevení sestoupila zvěst o hradu po mnohých stupních dalekou cestou z modrého ostrova jemnohmotným světem, až konečně prohloubenou inspirací některých básníků pronikla i mezi lidmi hrubohmotné země. Ale jak pravá zvěst byla předávána dolů, ze stupně k stupni, utrpěla, bezděčně různým znetvořením tak, že poslední podání mohlo být jen mnohonásobně zkaleným odleskem, který zavdal podnět k mnohým omylům.

Stoupá-li z některé části velikého stvoření ve zlé tísni vzhůru ke Stvořiteli utrpení a horoucí prosba, je vyslán služebník této nádoby, aby jako nositel této lásky zasáhl pomocně do duchovní nouze. Co vznáší se v díle stvoření jako pověst a legenda, vstupuje pak živé do stvoření! Taková poslání nedějí se však často. Jsou po každé provázena pronikavými změnami a velikými převraty. Často jsou mezi jednotlivými poselstvími celá tisíciletí. Takoví vyslanci přinášejí Světlo a Pravdu zbloudilým, mír zoufajícím, svým poselstvím podávají ruku všem hledajícím, shromažďují všechny věřící, aby jim poskytli novou odvahu a novou sílu a provedli je veškerou temnotou vzhůru ke Světlu.

Přicházejí jen pro ty, kdo touží po pomoci ze Světla. Nepřicházejí však pro posměvače a takové, kteří se domnívají, že jen oni jsou spravedliví. Nejbližší příchod takového vyslance Grálu budiž znamením pro všechny hledající, aby se mocně vzchopili k dobru a ušlechtilosti. Znamení to připomíná neodvratný soud, který jako „poslední soud“ jednou přijít musí. Blaze tomu, kdo pak již nezůstává omezenou myslí připoután ke hmotě a může proto být povznesen ke Světlu!

Ve světle Pravdy – Poslední soud